Trojice muzikantů (nějak moc trojek, ne?) natočila na desku "Reality" rovnou desítku skladeb. A všechny jsou zakotveny v naší žité skutečnosti, pojmenovávají problémy současné i historické, nejsou nijak přikrášlované. Kolektivní halucinace je z podobného muzikantského rodu jako ústečtí Houpací koně - nekouká na svět přes růžové brýle, zároveň ale vidí svět optikou posmutnělé metafory a stručného a velmi pádného obrazu.

Najdeme tu tak příběhy osob, které nějak vybočují ze společnosti ("Šarlota Žofie"), vyprávění o touze po jistotě v měnícím se světě ("Vteřina") i syrový, v podstatě prozaický záznam historické události, stávky kladenských dělníků v roce 1889 ("Siréna").

Jistota v podobě kvalitních, neotřelých textů se s touto skupinou pojí již od debutu "Bůh z umakartu". Změnou ale prošla hudební forma nahrávky. Už není tolik svázána s folkem postaveným na kytarách, muzikanti se mnohem více noří do hůře zařaditelné alternativní škatulky. Na "Reality" tak ve větší míře znějí syntezátory, které atmosféru ještě více zatemňují, spojuje se tu folk s rockem - vždy podle toho, co si daná skladba žádá.

Specificky zabarvený hlas Jakuba Mühlfeita je rozsahem posazený spíše do nižších poloh, není příliš široký, ale výrazově je velmi bohatý. Zmíněná "Siréna" má tak až rapový charakter, hned v následující "Šeptají" zaznívají téměř gospelové ozvěny či nápěvy indiánů. I v zásadě temné album má díky tomu spoustu barev.

Třetí deska zachycuje kapelu Kolektivní halucinace v dosud nejlepší formě. Neprvoplánové texty k věci, hudební nápady, formální hravost - to jsou hlavní přednosti desky "Reality". Desky, která rozhodně nejde posluchači naproti a jen máloco mu dá zadarmo. Jestli potřebuje nějaké album to správné naladění, tak je to rozhodně tohle. Trpělivost se ale bohatě vyplatí.