Skupině Synkopy 61 bylo ve svých počátcích přezdíváno brněnští The Beach Boys. A podobnost nebyla jen čistě náhodná. Jejich beatové melodie si razily cestu ke svým posluchačům nejen skrze moravskou zpěvnost a melodiku, ale i svými dosud neslýchanými vícehlasými zpěvy, jež byly podobné právě produkci kalifornských surfařů.

Když se v roce 1974 stal právoplatným členem kapely klávesista, varhaník a zpěvák Oldřich Veselý, který pro ni předtím dlouhodobě komponoval a občasně s ní i vystupoval, začal ji formovat od uriášovsky laděného rocku jiným směrem. Počátky byly znát zejména u skladeb "Poselství dětem", "Ptačí píseň" anebo u třináctiminutové kompozice "Touhy", kterou lze směle označit za počáteční art rock československého střihu.

Onen proces se však poměrně brzy zastavil. V roce 1975 si totiž Veselého vybral kytarista Radim Hladík, aby s ním znovu oživil rozpadající se Blue Effect.Této nabídce nešlo odolat. Skupinu totiž v té době opustili Lešek Semelka a Josef Kůstka a založili tehdy s mladým kytarovým talentem Michalem Pavlíčkem formaci Bohemia.

Veselému se tak otevřel nový prostor pro komponování a zároveň pro nabytí nových a větších zkušeností. Přece jen parta kolem Hladíka byla pojem. Blue Effect s novou posilou mění název na Modrý Efekt (proč asi?) a nahrávají společně s dalším novicem v sestavě baskytaristou Fedorem Frešem (Collegium Music) a stálicí za bicími Vladem Čechem výtečné artrockové album "Svitanie"(1977).

Po nuceném Frešově odchodu se vrací Semelka (jenž moogem nahradil Frešovy party), a tak vzniká model dvou zpěváků doprovázených mohutnou baterií klávesového dvojzápřahu, hojně podporovaného sólovou kytarou a bicími. To vše je zachyceno na skvostu a možná nejlepším československém žánrovém počinu "Svět hledačů" (1979).

Tyto vzorce a zkušenosti si Veselý po roztržce se Semelkou odváží z Prahy zpět do Brna, kde v roce 1980 oživuje Synkopy 61. Částečně změnil název skupiny na Synkopy & Oldřich Veselý a začal s nimi připravovat komponovaný program "Sluneční hodiny". V nové sestavě tenkrát byli Oldřich Veselý (klávesy, zpěv), Vratislav Lukáš (akustické kytary, violoncello, zpěv), Pavel Pokorný (klávesy, housle, zpěv), Jiří Rybář (bicí, zpěv), Petr Směja (kytara, zpěv) a posléze se přidal kytarista Emil Kopřiva.

Zmíněné audiovizuální pásmo je pojato jako suita. Jedná se o rozměrnou skladbu, jež propojuje jednotlivá hudební témata, načež se na konci opět spojí v jedno grandiózní finále. Je to necelá třičtvrtěhodina hudební esence toho nejlepšího, co u nás do té doby vzniklo. To vše okořeňovaly moderní vlivy zahraničního post-art rocku / neoprogu, zejména U.K. a jejich desky "Danger Money".

Osmičku skladeb zkomponoval sám Oldřich Veselý, o texty se postaral básník Pavel Vrba, jenž s Veselým spolupracoval již na předchozím zmíněném "Svět hledačů". Jak už bylo zmíněno, jednotlivé kompozice tvoří celek a těžko některou vypíchnout. Přesto udělám výjimku - tou je "Černý racek".

Jedná se o skladbu, která je nejen hudebně, ale i textově nádherně vystavěná. Je chrámem a pomníkem jinakosti jednotlivce, který nechce jít cestou stádnosti a znovu a znovu se snaží si vydobýt něco, co už ostatní dávno vzdali. Jak nadčasové v dnešní době. Tenkrát se jednalo především o skutečnou odvahu vymanit se ze šedého davu a tím dát najevo svoji jinakost, byť to nelze srovnávat měřítkem dnešních dní. Rocker Veselý oním Černým rackem byl.

Osobní poznámka: Po koncertu jsem šel pro podpisy do šatny. Po chvíli čekání z ní vyšel dobře naložený Olin, tenkrát v populárním oranžovém tričku od firmy se třemi pruhy. Podepisoval se mi na atraktivní a zároveň lehce kontroverzní plakát s obrazem Mony Lisy v džínové bundě s plackou MASOX. Prohodili jsme pár slov o koncertě a další tvorbě, a až posléze jsem si všiml, že znak na jeho tričku není tím, čím se zdál být. Logo ikonického trojlístku bylo pozměněno. Tučnými písmeny byl zachován tvar názvu oné firmy, písmeno "a" ale bylo změněno na "o" a k tomu přidružený jadrný výraz prodloužených zad. Pokud jsem to popsal nedostatečně, na tričku stálo: "Adido prdele." Jak příznačné pro Oldu Veselého.

Mívá to lehčí
racek stejnostejný z hejna
šedí jak druzí
chechtaví
Létá kam stačí
K čemu výška beznadějná
Výška křídla
unaví
(Pavel Vrba - Černý racek)

Kde kolekce začíná, tam i končí. Tak jako řeka, jež se deltovitě rozleje do spousty ramen, se opět spojí do jednoho silnějšího toku. Podobně i toto dílo se po ose "Hůl ve slunečních hodinách", "Klávesové extempore" a "Vodopád" spojí ve finální "Toulka je oblá". Vše celé pak propluje posluchačovým uchem, aby zde zanechalo opojný a nezapomenutelný pocit z hudby samotné.

Možná je nasnadě, zda není album moc krátké. Než si posluchač všechny ty klávesové plochy, vyhrávky a akustické party spojené s houslemi či violoncellem stačí vychutnat, celé dílo je u konce. Ale tady platí to, že méně je někdy více, a zde není ani o jednu notu navíc. Nahrávka udrží posluchačovu pozornost od začátku až do konce.

Jedinou malou vadou na kráse se zdá být technická kvalita záznamu, která ubírá této studiovce sílu porovnatelnou se zahraniční tvorbou. Natáčelo se v bratislavském Pezinku a tehdejší studio Veselému & spol. dle jeho slov poskytlo snad jen šestistopé nahrávací zařízení. Mnohovrstvé klávesové party tak narážely na své technické limity. Některé nástroje se musely sbíhat do jednotlivých stop, čímž vznikl méně čitelný zvukový hybrid s výrazným basovým podtónem, který bohužel nelze ze zmíněných důvodů odstranit ani remasteringem z původních pásů.

Závěrem lze poznamenat, že Oldřich Veselý posunul původní beatově-rockové Synkopy 61 směrem k art rocku a zároveň se mu, i přes výraznou změnu stylu, podařilo zachovat ducha původní kapely, a to i s jejími moravskými nápěvy a vícehlasy. Paradoxně je tato nahrávka jejich první dlouhohrající deskou za celou dlouhou kariéru od roku 1960. Doposud vydali jen raritní desetipalcové desky s názvem "Xantipa" a "Formule 1".

"Sluneční hodiny" rozhodně stojí za poslech. Ano, zvukově nejsou dokonalé a dnes se hraje už jiný progresivní rock. Zub času lehce zahlodal a čtyřicet let je na nich znát, přesto se nepopiratelně řadí k těm nejlepším nahrávkám naší hudební scény. I po těch letech by se stále daly hodnotit 10/10.

Já svítáním
svůj úděl cítím
(Jsem) hůl v slunečních
hodinách
(Pavel Vrba - Toulka je oblá)