Dvojitá prázdnota - prázdný fyzický obal s nápisem "No One Listens To The CDs Nowadays Anyway" i název desky samotné - v sobě skrývá plnohodnotný hudební obsah, toho času dostupný na streamovacích službách. Ne, to není vždy jistotou, obzvláště když se do ne úplně probádaných oblastí pouští umělec z úplně jiných sfér lidské tvořivosti. Album vznikalo pomalu, bez tlaku, už od roku 2014. Vzniklo celkem šest skladeb, které JAF 34 rozprostřel na ploše necelých pětatřiceti minut, jakýsi okřídlený soundtrack k neexistujícímu filmu, hudební podkres pro neexistující obrazy temné, dystopické budoucnosti.

Autor, vědom si svých limitů a muzikantských schopností, se ve studiu obklopil partou zkušených hudebníků (například z Manon Meurt, Baro Chandel, Himalayan Dalai Lama nebo Houpacích koní), kteří pomohli jeho vize dotvořit a dát jim ucelenou podobu.

Ta se od temných sborů a ambientních ploch hluboce noří do dominantních post-rockových vod s náznaky progresivního rocku i do vod moderních se zvukem manipulujících postupů. Vzdušné kytary se tak vznášejí nad nervózním elektronickým tepotem, šumy i roztříštěnými lidskými hlasy, jindy přebere hlavní melodii sled klavírních akordů, na jiném místě se zase znenadání objeví písnička téměř vhodná pro rádia. Nepůsobí to ale nijak vykonstruovaně či snad násilně.

Zkušenost s výtvarnem se odráží i v hudbě. Jako by byly jednotlivé skladby zvukovými obrazy na výstavě. Zde však posluchač-divák zůstává na místě a obrazy defilují kolem něho. Nemá možnost pořadí dojmů měnit chůzí po výstavní ploše. Naopak je pohlcen tím, že se obrazy proměňují a často tříští pod taktovkou někoho jiného.

Výsledek působí křehce, melancholicky, meditativně, posmutněle. Aby ne, podle samotného autora je v jeho základu smrt. Do názvu i konceptu vtělená prázdnota je jasně citelná, ale jak již zaznělo výše, výsledné album není prázdné ani trochu. Působí možná trochu chladně, jako výstava za tlustým sklem. Přesto jím emoce prorážejí a dostanou se až k posluchači.