Tome, patříš mezi kontaktní zpěváky - nebojíš se během koncertu jít mezi lidi, improvizovat, užívat si vystupování naplno. S tím tak trochu souvisí písnička "Vánoční čas", kterou jsi nazpíval s Městskými divadly pražskými a ve které se smutnilo nad prázdnými sály a chybějícím kontaktem...

To bylo zvlášť smutný, protože jsem zkoušel "Elefantazii" v Městských divadlech. Premiérovali jsme ji v době, kdy covid přicházel, ale nevědělo se, co s tím vlastně bude. Fakt jsem si odžil underground, kdy po premiéře člověk nevěděl, zda může či nemůže bejt na afterparty. Byl jsem svědkem toho, jak moji kolegové zkoušejí do šuplíků a jedou dál v zavedeným tempu. Byl to smutný pohled, ty situace, kdy zkoušeli obrovské věci, krásná představení, a premiérou pro ně bylo prázdný hlediště. Teď mají nazkoušených deset her, ale kdoví, jestli je někdy někdo uvidí. Fakt to na mě dolehlo tísnivě, byl jsem s nimi v úzkým kontaktu a potom mi Kryštof Krhovják zavolal, jestli bych nechtěl jít do spolupráce.

Jak to pak probíhalo?

Chtěli, abych vymyslel vtipnou písničku s nadhledem. Řekl jsem mu, že si nemyslím, že je to dobrá cesta. Situace není vtipná, je smutná. Herci maj rozdávat radost, ale zároveň je dobrý přiznat se, že jsou na dně, v pr*eli, nestydí se za to. Nedělat legraci, protože se to od nich očekává. V tu dobu jsem dokončoval muzikál pro Honzu Svěráka a během toho mě napadl motiv, který jsem rozpracoval s Tamarou, která hrála na piano. Když jsem jim text poslal, ozvali se, že už chápou, jak jsem to myslel. Bylo to dojemný a byly Vánoce… co jinýho si herci mohou přát než hrát. A bylo mi ctí, že se do toho herci pustili s takovou vervou. Vznikla velmi hluboká věc s ohledem na divadla a múzy obecně v týhle době. Zůstane mementem doby.

Pak jsi začal pracovat s Jirkou Burianem. Jak jste se dali dohromady?

Byl jsem fanouškem Southpaw a Jirka je pro mě legenda. Dostali jsme se k sobě pochopitelně přes kamarády, přes Lénu Brauner, Emmu Smetanu, Jordyho a Givinara (poslední dva jmenovaní točili Tomášovi několik klipů - pozn. red.). Myslím si, že máme dost podobnej smysl pro humor. Netrvalo dlouho, abychom si rozuměli. Původně jsem neměl záměr s ním spolupracovat, protože jsem si myslel, že jdeme každej jinou cestou, ale během "Lockdownu" jsem začal experimentovat s formou založenou na pestrosti. V momentě, kdy to není "Racek", kde jsem šel po tématu a ztvárňoval jsem příběh, nebo muzikál s Honzou Svěrákem, kde to má kreativní hranice, tak mě baví, když to je od A do Ž. Nikdy mě nebavilo sázet na jistotu. Není to uctivý k hudbě. Hudba je živý organismus, který se progresivně vyvíjí.

A když jsem vyslovil slovo progresivně, napadl mě Jiří Burian. To je pro mě progresivní umělec, který sleduje trendy, ale při tom, jak moc se v nich vyzná, zůstává autentickej. To pro mě bylo stěžejní v momentě, kdy jsem napsal "Lockdown" a přemýšlel jsem, s kým to udělám. Nechtěl jsem, aby to byla pr*el, ale aby to lidi brali vážně. Baví mě rap, ale vím, že nejsem rapper. Tamara navrhla Jirku. Když jsem s ním vlezl do studia, hned to seplo. Baví mě jeho hudební entuziasmus - stihne s tebou probrat milion dalších věcí a práci udělá stejně rychle. On je milionářský ezo, od Wim Hofa po transcendentní meditace. Je to sympatická kompilace duchovna a světskýho života. Začal jsem plodit. Aniž bych chtěl, lezly ze mě věci politického ražení a Tamara s manažerem Honzou mi říkali dost, že to stačí, je jich moc.

Až jich bylo na celé album...

Reagoval jsem na to, že jsem napsal další tři a už jich bylo osm. Už jsem si říkal, že je to obsesivní chování a potřebuju to zatečkovat tím, že vydám desku. Chtěl jsem oslovit široké publikum a lehce vyvolávat kontroverzi tím, jakým způsobem je to pojatý. Sound některých věcí je moderní. Jarda Kmenta k emocím dodává fakta. Tato doba včetně Vrbětic ukazuje, jak je neschopná či všehoschopná vláda a že je cítit pára z vody, která se vaří. Není lepší čas, kdy vyrukovat s mojí ztečí. Řekl jsem si, že chci udělat maximum pro to, abychom tenhle špunt těchhle dvou špuntů, což jsou Miloš Zeman a Andrej Babiš, odšpuntovali a věnovali se skutečně důležitým tématům. Třeba řešení kulturně morální politické situace naší země, kdy jsme rozhádaní neuvěřitelným způsobem a těží z toho tihle dva plus Okamura a komunisti. A pak jsou tu globální klimatické změny, o kterých se s nima vůbec nemůžeš bavit.

Nová deska "ČAUČESKU" mi zní díky proloženému vyprávění Jardy Kmenty jako pohádka, zatím ale bez šťastného konce. Trochu mi to připomíná bratry Grimmovy, které jsem v dětství milovala. Byl to záměr, že Jarda Kmenta vypravuje tak poutavě a že se hezky poslouchá?

Jsem strašně rád, že to říkáš. Moje první myšlenka byla na to spojení mluveného slova s písní. Chtěl jsem totiž, aby to znělo právě jako pohádka. Nejdřív jsem řešil formu. Jarda si myslel, že si z něho dělám srandu. Volal jsem mu ve chvíli, kdy dokončoval knížku "Bossovo Palermo" a schraňoval materiály ohledně činnosti Andreje Babiše. Říkal mi, že materiál má a že mi z toho udělá takový výcuc. Po večerech jsem si to různě načítal, ale nebylo to ono. Poprosil jsem kamarády herce, aby to načetli dramaticky, ale to taky nebylo ono. Mně jako písničkáři jde o autenticitu, a tak mi nakonec došlo, že nejlíp to načte sám autor. Jarda si myslel, že jsem se zbláznil, ale nechal se přemluvit.

Nejdřív si myslel, že to bude rapovat. V nahrávacím studiu byl vůbec poprvé. Načetl to zpaměti a výsledná forma je, že vlastně nevíš, jestli tě to baví, nebo rozčiluje. A to je přesně ta emoce, kterou chci vyvolat: chceš to doposlouchat a vědět, jak to dopadne. Hlavní poselství věci je hodit šutr do vařící vody a rozstříknout to, abychom se probrali. Neudělá to za nás opozice, nová strana, nikdo, uděláme to jen my, že se začneme zajímat o politiku. Andrej Babiš a Miloš Zeman je důsledek toho, že jsme to pustili. Kauza střídá kauzu. Lidi to otráví a přestanou se o to zajímat. A na to přesně tihle dva čekaj'. Musíme uhlídat demokracii, přesně tohle říká "ČAUČESKU".

Deska vyšla 30. dubna. Má symbolické datum pálení čarodějnic asociovat upálení Babiše?

K samotnému názvu mi hodně lidí říká, jestli to není krutý v souvislosti s rumunským diktátorem Ceaușescem, který byl popraven v ulicích. Je to všechno shoda náhod, slovních hříček, který samozřejmě v konotacích nejsou tak myšlený. Původně to mělo vyjít o týden dřív, ale jsme pankáči, kteří jsou schopni si deadline posunout. Proč ne. Snažím se nesoudit konkrétní lidi, ale činy a ten dopad na společnost, protože jsou veřejní činitelé.

Cítíš se jako mluvčí lidu?

Ne, cítím se mluvčí jako sebe sama. Jakmile reprezentuju jeden názorovej směr, pak se toho rád zhostím. Jsem nositelem myšlenky, určitě nejsem řešení, rozhodně nejsem spasitel. Národ může zachránit jedině národ tím, že přijme svoji zodpovědnost. Demokracie se smrskla na to, že si můžu říkat, co chci, ale největším pilířem je přijetí osobní zodpovědnosti za své činy. Hodně za to může otevřený svět internetu a anonymita, kdy máme pocit, že můžeme říct cokoliv a že se nám nic nestane. V tomhle jsem liberál. Když chceš komunikovat na internetu, mít sociální sítě, tak měj svoje ID. To akorát probouzí démony, který v nás dřímají a dávají nám pocit, že můžeme být na sebe zlý.

Bohužel se to dostává do fyzického života. Svět internetu pohltí naši budoucnost, děti a je na nás, abychom ten prostor tam teď kultivovali. Zkultivuje se tak i veřejný prostor. Důležitý je na to upozornit, něco s tím dělat. To samé platí i pro špunty. Andrej Babiš potřebuje peníze, dotace, potřebuje krýt kauzu kauzou a Miloš Jozefovič Zeman má problém s egem a je ublíženej, je plný zášti a potřebuje se mstít. Evidentně má škraloup, kvůli kterému ho ruské služby drží v šachu, že dělá takovéhle šaškárny.

Posledně jmenovaný špunt se proslavil svým neblahým výrokem: "Umělci udělali svá nejlepší díla v době, kdy byli hladoví." Je album odpovědí na tato slova?

Rozhodně ano. Je to jedna z mála věcí, ve které s Milošem Jozefovičem Zemanem souhlasím, protože je fakt, že jsem za tenhle rok udělal čtyři desky. Napsal jsem s Tamarou "Pět pohromadě", muzikál, teď "ČAUČESKU" a s Jirkou Burianem a Jirkou Kučerovským začínáme točit novou desku bez politických ambicí.

Jak to vše zvládáš?

Pro mě jsou hudba a tvoření formou terapie. Tím, že jsem písničkář, reaguji na věci, které se zrovna dějí. V minulosti jsem hodně pil, bavil jsem se v hospodách s dívkami a neměl jsem jiný cíl než dívku, a tak písničky byly o tom. Teď jsou písničky o tom, co mě zajímá v tuto chvíli, témata se proměňují, jsou o dlouhodobých vztazích, zodpovědnosti za rodinu a podobně.

Zmínil jsi muzikál. O čem bude?

Bude to velmi poutavý příběh a věřím, že se dotkne každého. Víc o tom nemůžu mluvit, mám na to embargo. Zajímavá byla naše spolupráce s Honzou Svěrákem, Tamara dokonce prohlásila, že jsme jak dva písaři. Sáhl jsem si na tvůrčí ego. Odevzdal jsem první písničku a přišly mi k ní tři archy A4 poznámek. Tím, že Honza dokáže přijímat nadhled, dostali jsme se do dialogů. Myslím, že to ze mě vytěžilo to nejlepší, co jsem kdy napsal. Navíc se jedná o komplexní věc, měl jsem konkrétní limity, musel jsem sledovat dějovou linku a písně jsou na sebe koncepčně navázaný. Angažoval jsem tam svoji kapelu, se kterou jsem aranžoval skladby. Dáváme tomu velkou formu. Měli jsme soustředění, během kterého jsme seděli nad libretem a vše rozebírali. Pro českou muzikálovou scénu to může být z hlediska přístupu a formy přínosem.

Budeš v tom hrát?

Budu hrát jednu z hlavních rolí, nikdy předtím jsem v žádném muzikálu nehrál. Zároveň budu podruhé v životě v komisi a strašně moc se na to těším. Ale budu tam spíš jako konzultant.

Nakousl jsi, že natáčíš další desku, tentokráte osobní. Jaký je za ní příběh?

V sobotu jsme odehráli "Naživo" s Viktorem Taušem (rozhovor jsme pořídili v závěru dubna - pozn. red.) a mě zafascinoval tak, jestli bychom nenatočili "Racka", dlouhý videoklip z rackovských písní. Přizvali jsme spolužáky z DAMU, se kterými jsem tenkrát dělal absolventský představení. Viktor mě oslovil, aniž by tušil, že letos je to deset let od vydání "Racka", a vykřikoval, ať se vrátíme zpátky ke kořenům. Navíc jsme nedostali dotace, a na daně jsme si museli půjčit, a v souvislosti s tím mě napadlo, že to udělám stejně jak "Racka", jenom s Jirkou, ve dvou a budeme se chtít vyvarovat jakýchkoliv klišé a vystačíme si sami.

O čem bude?

Tematicky bude album o mužství na základě uchopení ženství, o tom, jak jsem pochopil, že jsem se dlouhou dobu choval jako idiot. Z chlapa dělá chlapa to, že se začne k ženám chovat jako chlap. Úzce spolupracujeme s časopisem Maminka. Maminky a ženy jsou totální bohyně. Promítá se tam tento pohled na svět - pakliže chceme dostat svět do rovnováhy, je nutno začít u toho nejbazálnějšího vztahu, tedy muž a žena. Deska je vztahová, stejně jako "Racek", ale "Racek" byl hodně rozervaný kluk, který chodil od hospody k hospodě a přelétával z kytky na kytičku. Tady to je otec od rodiny, který řeší svět stejně intenzivně, jen se proměnily svět a kulisy. Je to reminiscence "Racka", jenom Klus a Kučerovský jsou o deset let starší.

Letos slavíš třicet pět let, stejně jako já. Jsi spokojený se životem? Stihl jsi, co jsi chtěl?

Úplně spokojený, šťastný. Mám vše, co jsem vždy chtěl. Díky tomu mám čas a odhodlání věnovat se prospěšné činnosti, tomu, abych mohl pomáhat lidem, kteří třeba nejsou tak šťastní. Kolikrát jsem zjistil, že lidem stačí moje přítomnost. Někam přijedu, jsou šťastní, povídám si s nimi. Tyhle věci se nedaj' přeložit do médií. O tom je třeba míň mluvit a víc je prožívat. Jsou to třeba místa smutku, kam mohu svoji veselost a radost přivézt. Našel jsem svůj smysl života a to je život sám. Oslavuju život. Každý den se ráno budím v půl šesté, abych mohl mít čas pro sebe a uvědomit si svoje priority.

Jaké to jsou?

Nejdůležitější je altruismus, vědomí, že jsme tady spolu. Je dobrý ovládnout mysl, abychom nebyli na obtíž druhé bytosti. Mysl je dobrý sluha, ale špatný pán. Makám na tom, abych byl dobrý člověk, šířil dobrou náladu, ale ne za každou cenu. Zároveň jsem ochoten přiznat svoji chybu, jakmile se ukáže, že nemám pravdu. V momentě, kdy člověk věnuje čas sám sobě, zjistí, že ho může dát někomu jinému. Pokud doma není nejlíp, nemůže být všude dobře. Vztah je bůh. I když nemáš peníze, jsi nezaměstnaná, nebo se děje zdravotní fuckup, platí, že pokud máš dobrý vztahy s lidmi kolem sebe, nepropadáš depresi a beznaději. Mezilidské vztahy utvářejí náš pocit štěstí a naplněnosti. Pokud jsme v harmonii, nemůže nás z vnějšku nic ohrozit, vše je pomíjivé.

Jak moc je těžké vychovat z dětí dobrého člověka?

Není lehký uznat, že není lepších rodičů, než jsi pro svoje děti ty. Rady a příručky jsou na prd, prostě s těma dětma buď, jenom si s nimi hrej, povídej, ony po tobě nic nechtějí, jen abys jim věnovala pozornost a ta je vychovává. Pokud na ně nepliveš nějaký zloby, zákonitě z nich vyrostou dobří lidé. Nejsem zastáncem nevýchovy. Myslím, že dítě potřebuje meze, potřebuje vědět, co může a nemůže. Zároveň nejsem zastáncem výchovy, proto vstávám i brzo, abych se věnoval sám sobě, když ony ještě spí, a po zbytek dne se věnoval jenom jim.

Dělal jsi závodně pětiboj. Jak se teď udržuješ v kondici?

Každý ráno dělám sto osm poklon, což je poměrně vostrý cvičeníčko. Začal jsem běhat, snažím se dvakrát třikrát týdně vyběhnout. V Brdech, kde bydlíme, mám poměrně velkou příležitost si zaběhat v hezkých lesích. Chtěl bych začít plavat. Ale se třemi dětmi si člověk zacvičí i tak.

Prozradil jsi mi, že jsi přestal pít a kouřit. Co tě k tomu vedlo? Jedná se o součást projektu "Co pro sebe můžu udělat"?

Souvisí to s prací i s myslí - jsem praktikující buddhista. Cvičení, která provádím, vyžadují bdělou a čistou mysl. Vždycky když jsem si dal mejdan, musel jsem si tu praxi dát odznova, protože se v určitých cvičeních pracuje s vizualizací, takže si některé věci představuješ v hlavě a potřebuješ být stoprocentně koncentrovaná. V momentě, kdy je mysl unavená z výboje, který dostane, není schopná se soustředit.

Druhý důvod je, že už jsem se dost nakalil. Prvních pět let hraní bylo vostrých. Ne že bych toho litoval, jsem šťastný za to, co jsem si prožil, ale stačilo. Hodně jsem to zredukoval s dětma. Když jsem přijel dom s kocovinou, den jako kdyby nebyl a bylo mi to líto. Nechci měnit stav mysli, protože chci být bdělej a přítomnej. Práce s odříkáním je přínosná. Zjistíš, že mysl je neuvěřitelně silná, ale jsi schopná ji ovládnout a poté tě zaplavují příjemnější pocity než při tom, kdy si vyndáš hlavu nějakým opiátem. Mám daleko víc energie a to mě baví. Stíhám víc věcí a žiju líp.

Prohlásil jsi o sobě, že jsi obdobář, tedy že máš vždy období, které tě něčím maximálně naplňuje a věnuješ se tomu. Jaké období máš nyní?

Teď se to ustálilo v ranku ovládnutí mysli a zatím všechna obdobíčka dodržuju. Jako třeba období proměny, kdy jsem s deskou "Proměnamě" cítil, že je potřeba s tím něco udělat, ale furt jsem si říkal: Zítra, pozítří, … Můj adoptivní otec Michal Pavlata, vyléčený alkoholik, měl heslo: "Vožeru se až zejtra." Tak to mám i teď, kdy si mejdany odkládám.

Pořád platí, že jíš maso jednou týdně?

Už ho nejím vůbec, protože jsem si říkal, že to nekoresponduje s mýma hodnotama.

A děti? Jedí maso?

Josefína ho jí ráda, Alfréd vůbec, Jenovéfa jak kdy. Ale neříkáme jim, co mají dělat, je to jejich věc.

Když už jsme u těch potomků - ještě než začal covid, natočil jsi píseň k dokumentu "V síti" "Je doma máma?" Jak to mají vaše děti s internetem a sociálními sítěmi?

Máme domluvu, že telefony a volnější přístup na internet dostanou, až jim bude dvanáct. Mají společný tablet, na kterém se střídají, každej má hodinu denně, mají dětský YouTube a na internet jako takový nechodí - co by tam dělaly? S Josefínou jsem domluvený, že dřív než v patnácti sociální sítě mít nebude. To, že dostane mobil ve dvanácti, je přitom její vlastní rozhodnutí. Měla výbornou kamarádku, která dostala k sedmým narozeninám telefon, a na základě toho to kamarádství skončilo, protože si na něm ufrčela. Josefína je citlivý člověk a nechce toto udělat svým kamarádům. Někteří lidi se pohoršují nad tím, že naše děti mají tablety, ale na dlouhou cestu v autě jsou vděčný. Naše děti si nehrají s klacíky a jednou za týden nedostanou větvičku s jehličím, aby měly něco jiného. Žijeme v 21. století a naše děti si hrají s normálníma hračkama. Ale vše má svou míru. Svět, to je hledání mír a míru.

Doslechla jsem se, že se chystáš moderovat hned dva pořady v televizi: jeden by měl být environmentální, druhý by měl být kvíz pro děti s názvem Děti drtí celebrity. Je to tak?

Rád bych ti k tomu něco řekl, ale zjišťuju, že nejsem v České televizi u některých lidí oblíben. S Tamarou jsme vyhráli konkurz do pořadu Děti drtí celebrity, kde by děti zpovídaly známé osobnosti a kde bychom fungovali jako takoví překladatelé, prostředníci mezi dětským a dospělým světem. Od chvíle, kdy jsme konkurz vyhráli, se nám nikdo neozval. Stejně tak jsem natočil pro ČT Art pořad o českých básnících, který byl fantastický. Díky tomu jsem zhudebnil dva básníky na chystanou desku. Gellner a Orten, to jsou takoví moji miláčci. Taky nic. Pak jsem měl dělat environmentální pořad, měl se točit pilot, a zatím nic. Teď mě oslovili ze Seznamu, že bychom spolu mohli udělat pořad o hoaxech, dezinformacích, o tom, jak fungujou, odkud pocházejí, jaký jsou zájmy lidí, kteří je vytvářejí, a jak se jim bránit. Doufám, že to dopadne, obzvlášť v týhletý době, kdy pravda je všechno a zároveň nic. Vždy by se vzalo konkrétní téma a začalo by se stopovat, odkud a proč to vede.

Koukám, že máš moderátorské ambice...

Ani ne. I když ještě navíc dělám s Banánem a Hnutím DUHA takový environmentální pořad v rámci toho svého "Co můžu pro sebe udělat". Například téma kůrovcové kalamity - snažím se, aby si lidi začali uvědomovat, v jakém stavu jsou naše lesy a že jsou tady boje mezi klasickými lesníky a ochránci přírody. Snažím se do toho vnášet diskuzi, abychom tu situaci zvládli a našli kompromis mezi starým a novým přístupem, které - pokud se oba spojí - můžou fungovat, ale je to boj na dlouhou trať. Do toho letos moderuju podruhý Maminku roku. Ale nemyslím si, že jsem dobrý moderátor.

Natáčíš taky pokračování pohádky "Tajemství staré bambitky", kterou nejen já miluju. V jaké to je fázi a jak to probíhá?

Myslím si, že dvojka bude ještě lepší. Po deseti letech jsme navázali jak se štábem, tak s herci na příjemnou atmosféru. Není tam jedinej člověk, který by se netěšil na natáčení, který by chodil s otráveným obličejem. Scénář je skvělej. Jsem šťastný, že to můžu dělat a že to pokračuje, a doufám, že bude trojka, čtyřka, pětka, šestka, ... Jsme ve dvou třetinách, včera jsme točili a už mi bylo smutno, že to bude končit. To je to samé, jako když jsi na masáži a máš se otočit na záda, a tak už víš, že to brzy skončí.

Někde jsi řekl, že bys rád ztvárnil zápornou roli. Už ti přišla takováto nabídka?

Nepřišla. Samé kladné. Ale teď jsem dostal nabídku do filmu s Evou Holubovou a Jardou Duškem. Mělo by se to točit v létě, což je vůči kapele patová situace, ale věřím, že se domluvíme s ohledem na nasmlouvané závazky. Na podzim mám slíbený film určený pro slovenskou distribuci.

Když už jsme u toho, jak myslíš na svoji kapelu - líbilo se mi, jak jste drželi s Jirkou Kučerovským, když jste si celá vaše crew oholili hlavy v souvislosti s jeho bojem s rakovinou. Udělali jste to automaticky? Přišlo mi to jako hezké gesto.

Prohlásil jsem to velmi spontánně po nějakém koncertu, kdy Jirka oznámil, že příště bude hrát s oholenou hlavou, protože mu začínají vypadávat vlasy. Řekl jsem, že do toho jdu s ním. Naši zvukaři to zaslechli a bez váhání do toho šli s námi. Bylo to dílo okamžiku. Obdobná reakce nastala i u dalších deseti lidí kolem nás. Sešli jsme se u nás na zahradě, oholili se a pouštěli jsme si k tomu ze srandy Orlík. Jirka je teď zdravotně v pohodě a mluví o tom zpětně (jako i další, co tím prošli) jako o daru, kdy nahlédl na svůj život a urovnal si svoje priority.

Do Jirkovy, ale především do tvé duše můžou fanoušci nahlédnout prostřednictvím věrnostního klubu pojmenovaného KlubKlus. Co se tam vše můžeme dočíst?

Vzniklo to tak, že mám deník z Indie a natáčení "Proměnamě". Furt jsem koketoval s myšlenkou to vydat společně s příspěvky na sítích, zkrátka ten můj životní příběh dát do tisku. Ale jelikož si vážím knih a je to pro mě jediné vítězství člověka nad časem, kdy nějaká moudrost zůstane uvnitř, řekl jsem si, že to není úplně přesně to, co bych chtěl teď vydat. Tak jsem to vydal online. Sešlo se to s tím covidem, kdy jsme nemohli koncertovat, je to taková platforma, na níž vydávám deníky a prostřednictvím které koncertujeme. Po deseti letech máme skutečný fanklub. Postupně tam i kluci z kapely budou přidávat příspěvky ze svého úhlu pohledu. Není to o mně, ale o kapele. Je to nahlédnutí do mé hlavy. Jsou tam demoverze písniček, první nástřely, věci, které neprošly ani mou autocenzurou. Je tam databáze pěti set písní, divných electro pokusů a šíleností. Je to za roční poplatek 499 Kč, který zajišťuje přístup na koncerty i do mojí hlavy obecně.