Dominik Zezula a Tomáš Havlen. Dvojice, jež si nese nezaměnitelný rukopis: osobité postřehy a shluky událostí mohou působit obyčejně i neobyčejně. Prvotina "Není se na co těšit" byla důležitým předvojem, od kterého se post-hudba odrazila k novému dějství.

To prý sice mělo být původně více protkané světlejšími zítřky, nečekaně však do všeho zasáhlo předchozích dvanáct měsíců, které nešlo jen tak přehlédnout. Vytvářet jiné, téměř imaginárně krátké stories, jež by neodpovídaly pocitům ústředních aktérů, nemělo smysl. V textech tak přibylo naléhavosti, stejně tak ztěžkla i hudební stránka věci. Méně akustiky, vícero elektroniky - post-hudba se na "Svět na konci roku nula" výrazně posunula, přesto zůstala zcela svá.

Muzika zde působí chladně - tu nervně tepe a syrově se vpíjí do myšlenek, jinde balancuje kdesi na hranách industrialu mezi betonovými odlitky stěn továrních bloků. V protipólu pak vykouknou skvěle vystavěné, minimalisticky strukturované, až popově melodické linie, často stavěné do kontrastu s trapovým zvukem. "Svět na konci roku nula" je tak špinavější než debut. Tato hudební řeč těla však důmyslně pracuje s bouráním zaběhlých rutin a s maskovacími manévry, ty však vždy slouží výrazovým prostředkům formace. Dominik a Tomáš na této desce svým způsobem stvořili ucelenější pohled na současnou realitu, již přetavili ve zvukomalbu, která si nebere servítky a staví na uvěřitelnosti.

Stejně tak je patrný posun i v textech. Obrazotvorné detaily prostě nejde snadno odpárat, jsou ale vyřčeny přímočaře, stroze. Zezula působí jako průvodce po zápiscích z fiktivního deníku. Jeho stránky ovšem nenaplňuje jen rozbředlé bláto z roku s nulou na konci. Reflektuje i mnohem střídmější příběhy, pocity vyčerpání, jakousi apatii, případně přijetí faktu, že svět vypadá jinak, než jak jsme ho doposud znali. Popisuje zklamání z toho, že věci očekávané se náhle staly těmi neočekávanými, bez záblesku naděje na konci žižkovského tunelu.

Vzpomínková "Hráli jsme v Berlíně" jež až idylickým příběhem (podobně jako "První sníh v Podolí"), jehož vyprávění rázně naruší potemnělé "Slepé mouchy". "Svět na konci roku nula" je těchto kontrastních nálad plný, tomu je uzpůsobena i dikce Dominikova hlasového projevu (o jeho podobě k vokálu Jaromíra Švejdíka jsme si ostatně povídali v nedávném rozhovoru), pohybující se od střídmého vyprávění samotných příběhů až po křik. Lyrika veršů místy odkazuje k inspiračním zdrojům, jimiž jsou tentokráte projekty Martina Tvrdého (Ememvoodoopöká, Bonus).

Výsledek je na jednu stranu opodstatněným vývojovým krokem správným směrem, ačkoliv některým posluchačům mohou některé exponované momenty znít nepříjemně. Někdy je té osobité naléhavosti prostě příliš a vystavěný domek z karet těchto pocitů se zachvěje ve svých základech - jako by se post-hudba nemohla rozhodnout, zda chce jít cestou vypilované střídmosti, nebo na maximum rozhýbat zmíněné kontrasty. "Svět na konci roku nula" ale tento přístup svým způsobem potřebuje - na rok 2020 se nebude zrovna snadno zapomínat a Dominik s Tomášem toto chtěli zdůraznit. V tomto aspektu bude i toto album přijímáno jen nadšením, nebo se zatracením, nic mezi. A pro jeho autory se stane důležitým předělem na další hudební cestě.