Ty zuby (a desky) už takhle z Julien Baker vypadly tři. Symbolika krve přitom není náhodná, jak dokazuje text songu "Bloodshot" (ano, "Krevní podlitina"): "There's no glory in love / Only the gore of our hearts / So let it come for my throat / Take me and tear me apart." Možná i proto se tyhle verše propsaly i na samotný přebal "Little Oblivions".

Po vydání vynikající nahrávky "Turn Out the Lights" přibyly do popsané cely další tři stěny. Jednu tvoří relaps (a následná léčba), druhou vztah (a jeho bolestný konec) a třetí dokončení vysokoškolského studia (aspoň něco pozitivního!). Během těch čtyř let tak Julienino tělo a mysl utrpěly solidní počet úderů, tu silnějších, tu slabších, tu neveselých, tu příjemných. S aktuální kolekcí jako by věznitel otevřel dveře a ona z nich mohla konečně vyjít ven. Silnější než kdy dřív.

"Oh, it isn't black and white / What if it's all black, baby? / All the time."

Slova z otvíráku novinky závěr předchozího odstavce smetávají ze stolu, přesto z ní nedýchají drásavé pocity zmaru tak moc jako z předchozích alb. Baker sice stále používá svou hudbu jako autoterapii, s každým dalším jejím počinem je ale tato terapie účinnější. Ke kytaře na debutu "Sprained Ankle" si na druhou řadovku předepsala piano a smyčce a teď rovnou celou kapelu. Všechny nástroje, které na novince znějí - a patří mezi ně třeba i banjo nebo mandolína -, si přitom nahrála sama.

A zní to skvěle. Od chvíle, kdy vzduch pročísnou synťákové harmonie úvodní "Hardline", o necelé dvě minuty později následované explozivní mezihrou, je jasné, že "Little Oblivions" bude výjimečné dílo.

Je to skoro, jako by se kruh uzavřel a ona se vrátila zpět do let, kdy prvně uslyšela Green Day nebo kdy sbírala první muzikantské zkušenosti v hardcorových a punkových kapelách. Zároveň do jejích skladeb poprvé prosáklo něco málo z domovského Tennessee, státu, který dal světu country: takovou "Heatwave" by si klidně mohla střihnout i stará Taylor Swift. Kdyby chtěla.

A vůbec přitom nevadí, že ty vybrnkávačky a ta práce s gradací písní balancují na hraně mezi charakteristickým autorským rukopisem a jednotvárností - "Faith Healer", u níž je to zřejmě nejslyšitelnější, je stejně pecka, která chytne za srdce.

V tomhle chytání pokračují i pomalé kusy jako "Crying Wolf", v němž autorka může vzdáleně připomenout Billie Eilish, nebo "Song In E", původně představený jako "Mercy", v němž Julien vlastně o žádnou milost nežádá:

"I wish that I drank / Because of you and not only because of me / And then I could blame something painful enough / Not to make me look any more weak," a o dvě sloky dál pokračuje: "Oh, I wish you'd come over / Not to stay, just to tell me that I / Was your biggest mistake to my face / And then leave me alone / In an еmpty apartment, face down in the carpеt."

Ona sama přitom nechce ani nepotřebuje, aby ji kdokoliv litoval. Ostatně název "Little Oblivions" odkazuje překvapivě spíše na orgasmus.

"Oh, good God / When you gonna call it off? / Climb down off of the cross / And change your mind?" Těmito slovy končí závěrečná "Ziptie", než se z ní stane pípání, které umlkne v tichu. V nadějném tichu.

Těch stěn v té cele může být, kolik chce, ten někdo o ně s Julien Baker může mrskat silou, jakou chce, ale když ona dopadne na zem, bez dalšího zubu, zůstane ležet jen chvíli. Ztěžka dýchá, tělo jí občas zaškube v postkoitální křeči a na zakrvácené tváři se jí objeví úsměv. Lehký, posmutnělý, ale je tam.