Kolekce "Len tak sa stíšim" totiž dostala v naší recenzi plné hodnocení. S odstupem času navíc nutno říct, že zaslouženě. Pestré skladby propluly časem jako nůž máslem a také prezentované aktuální singly jasně naznačily, že zpěvačka si drží vysoký standard. Jelikož takto výjimečné nahrávky se rodí třeba jen jedenkrát za kariéru, novinka to měla těžké už v momentě, kdy jsem ji poprvé vložil do přehrávače.

Třetina songů už byla známá v okamžiku vydání (pevné datum není, protože fyzickou formou album vyšlo později než digitální) a byly to písně vesměs dobré a přesně v těch intencích, v nichž jsme rodačku z Povážské Bystrice znali i v minulosti. Určitý posun ovšem také naznačily. Především filmové skladby "Zachovám si svoju tvár" či "Červené polia" ukazují Martausovou ve velmi vážné poloze. Což je legitimní vzhledem k tématu snímků, ke kterým vznikaly.

Zároveň je však třeba říct, že z patnácti položek (vlastně ze čtrnácti, protože závěrečná "Tatry" je pouze recitovanou básní s hudebním podmazem) jsou pouze tři ve svižnějším tempu. Z triumvirátu "Zore", "Srdce nepokojné" a "Tancujú zvony" je pak nejpovedenější poslední jmenovaný song s vánoční tematikou a čarovným klipem, složeným z home videí Siminých fanoušků. "Zore" si pak zaslouží pozornost pro svůj charitativní podtext.

Jinak je album vedeno v baladických rytmech. Zatímco hudba a melodie jsou vážnější, než bylo doposud u této hudebnice zvykem, texty, které se dají často vnímat i jako modlitby, jsou plné naděje a vnitřní síly. Martausová se nebojí psát bez jinotajů o svých pocitech a rozpoložení tak, aby bylo dobře rozumět významu slov. Dá se jen hádat, jestli je hudba hloubavější kvůli tomu, v jaké žijeme době.

Možná i právě z tohoto důvodu by nahrávce slušelo, kdyby byla o tři písničky kratší. Namítnout však lze, že je tu hromada hostů a neotřelých aranžérských vychytávek, které se snaží zabránit tomu, aby výsledek sklouzl k nudě. Mimo výborně šlapající kapely je tu duet s Miťo Bodnárem "Slovo chlapa", cimbál v písni "Otcova roľa", v jiných kusech nechybí symfonický orchestr, kvarteto, dechová sekce, Dievčenský spevácky sbor SRO a opravdu velká spousta dalších hostů, jejichž význam člověk objeví až při opakovaných posleších.

I při nich posluchači najdou přesně to, co hledají. Songy o lásce, o Bohu, životní příběhy i hory, které hrají prim i v doprovodných fotografiích Anny Opinové z bookletu. Člověk přesně vidí, čím Sima Martausová žije, co přesně se nachází v její duši i mysli. Tato muzikantka je inspirativní v tom, že nemá strach ani v této hyperkorektní době psát a zpívat o tom, o čem chce, a jak řekla i v internetovém rozhovoru pro deník Postoj, nebojí se, že ji za to nebudou chtít (a někteří dokonce ani nechtějí) zvát na festivaly. Sama to nechápe, protože přijímá všechny bez rozdílu. I o tom deska "Oslobodená" je. A tak bychom ji měli brát.