Post-punkerům Death Bells trvalo od vydání debutu tři roky, než si udělali pořádek v sestavě, přestěhovali se ze Sydney do Los Angeles a natočili druhé album "New Signs Of Life", které navíc zní, jako by ho vydala kapela z Manchesteru. Leckdo by v tom mohl mít zmatek, všechno je ale nad slunce jasné.
7/10
Death Bells - New Signs Of Life
Vydáno: 25.9.2020
Celkový čas: 27:24
Skladby: Heavenly Bodies, Two Thousand And Twenty, New Signs Of Life, Web Of Love, The Sun That Shines Forever, Different Kind Of Happy, Alison, Sacred, Shot Down (Falling)
Vydavatel: Dais Records
Debut "Standing At The Edge Of The World" nebyla špatná deska. Neučesaná rozervanost s dominantní basovou kytarou a hlubokým zastřeným vokálem byly vcelku jasně rozpoznatelnými odkazy na post-punk sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Místy byl vliv tak výrazný, až se nabízela otázka, co by
Death Bells asi hráli, kdyby neexistovali
Joy Division nebo
The Jesus And Mary Chain. Na druhou stranu se skoro nechce věřit, že kapela nepochází z Manchesteru, ale z prosluněného předměstí Sydney.
Od prvotiny ale utekly tři roky a
Death Bells prošli velkou proměnou. Z původní šestičlenné sestavy zůstali jen zpěvák Will Canning a kytarista Rimas "Remy" Veselis. Člověk nemusí být skalní fanoušek post-punku, aby si všiml ohromného posunu, jaký tahle formace od té doby udělala. Počáteční nejistota je pryč, novinka působí celistvě, propracovaněji, zkrátka dospěle.
Hned v otvíráku "Heavenly Bodies" frontmanův nezúčastněný vokál společně s výrazným kytarovým rifem a syntezátory navodí náladu pošmourných osmdesátek. Přitom efekt vícehlasů dává nahrávce hloubku a otevírá na první pohled dosud nepatrné rozměry. Pomyslné mraky nerozežene ani v pořadí druhá "Two Thousand And Twenty", v níž místo zpěvu slyšíme jen deklamaci prokládanou vykřikovaným refrénem. Mnoho naděje nepřinášejí ani saxofonové party v titulní "New Signs Of Life" nebo "A Different Kind Of Happy", za které by se nemuseli stydět ani krajané
INXS.
Přes to všechno o "New Signs Of Life" můžeme mluvit jako o počinu přinášejícím jistou naději, jen je ukrytá kdesi vespod. Canningovo hypnotické frázování je nejvýraznějším rozpoznávacím prvkem
Death Bells. Texty nehrají zásadnější roli, jde o krátké a stále se opakující fráze, které fungují především k dokreslení nálady. Postupem času, jak plyne jedna píseň za druhou, vytane na mysl kacířská myšlenka, že možná nějak takhle by dneska zněli Joy Division, kdyby vznikli v Austrálii.