© Helena Kadlčíková
Pavel Parikrupa - Na samotě u lesa II (8/10)
Vztah ke zpěvačce: Mám ji rád. Novinka Anety Langerové "Dvě slunce" vychází dlouhých šest let po předchozí desce "Na radosti" - a jistěže někteří fanoušci byli netrpěliví a chtiví nové hudby od zpěvačky. A možná podvědomě, když se dočkali, budou novou kolekci písní srovnávat s tou minulou. To se pak může dostavit jistý pocit zklamání, protože na první, na druhý ani na třetí poslech tu není tak jasně přítomný hitový nebo onen pověstný wow efekt. Je to klišé, ale zde sedí naprosto přesně: chce to trpělivost a ponor. Aneta má fantastický hlas. Když zpívá "Jak krásné je být milován", jde to až na dřeň. To není běžná milostná písnička, tady se dotýkáme vesmírných věcí. A do kontrastu k těmto velkým písním (další je třeba "Závrať") tu jsou fúze hiphopových postupů s funkem ve stylu Stevieho Wondera ("Tělo 2086"), oslava obyčejného života ("Bílý den") a nesmírně křehká, krásná a poetická oslava kořenů bytí ("Tam kam") nebo folklorní balada "Antonín". U mne to zacvaklo asi při čtvrtém poslechu, kdy mi při refrénu skladby "Na horách sněží" zcela nepřipravenému vyhrkly slzy. Říkal jsem si, aha, tak takhle to je, zaútočí to ze zálohy a vy pochopíte (nebo ne), jak je to krásné. Nebo ty smyčce v "Netopýrovi"? To je úplně nečekané a skvělé. Mám velkou radost z toho, že u nás máme umělkyně typu Lenky Dusilové a právě Anety, ženy, které si nekompromisně navzdory protivenstvím doby jedou podle sebe. Tvoří hudbu, která vyžaduje pozornost, nebojí se experimentovat a nalézat cesty, jež jsou právě jejich. Výsledkem jsou výborná alba zrozená v onom podivném roce 2020.
David Böhm - Nečekej moc a... budeš spokojen (7/10)
Vztah ke zpěvačce: "Na Radosti" bylo jedním z prvních alb, které mi ukázalo, že i u nás vzniká skvělá hudba "Na Radosti" se řadí mezi nejlepší domácí nahrávky, které za minulou dekádu vznikly. K tomu připočtěte fakt, že na "Dvě Slunce" jsme si museli počkat šest let. Očekávání pak mohou mířit vysoko. Až neférově vysoko. I proto možná potrvá déle si najít cestu k některým skladbám. Umělci nemusí každým svým počinem obracet o sto osmdesát stupňů, člověk se pak ale srovnání neubrání. I tentokrát se nás Aneta snaží oslnit motivy přírody, činí tak ale zadumaněji a pocitověji. Našla svůj osobitý rukopis, tak proč se ho vzdávat. Ano, "Marii" bychom mohli snadno přesunout na minulou desku, kvalitu pěkně vygradované písně to však nesnižuje. Že to interpretce neodolatelně sluší za klavírem, nám dokazuje i tentokrát s čistou "Na horách sněží" a tklivou "Jak krásné je být milován". Mimořádně se povedla husí kůži nahánějící balada "Závrať," kterou perfektně okořenila elektrická kytara. O to víc pak dokáží znechutit nepěkné houuuummmm první tóny následujících "Větrných mlýnů", kde elektrická kytara naopak spíše drásá nervy. Spolu s "Tělem 2086", které se na album nehodí ani hudebně, ba ani textově, jde nejen o jeden krok zpátky, ale rovnou o dva, směrem k "Dotyku". Smazat, zapomenout. Naopak první singl možná chtělo jen trochu dotáhnout, takto působí chladně, až demíčkově. Je pak trochu smutné si připustit, že času měl materiál možná dostat ještě více, a například "Antonínovi" rozvinout nějaký příběh, aby nepůsobil jen jako rádoby umělecká manýra (podobně jako mázlé fotky v bookletu). Nebo ho aspoň posunout na konec, aby dvě další písně nevypadaly jako bonusy, což "Stromu" zbytečně křivdí. Se "Dvěma Slunci" je to zkrátka jako na houpačce. Uvidíme, zda se naživo podaří některým kouskům vyhoupnout z průměru, studiové verzi celkem vychází sedmička. Sedmička však sympatická v tom, že některé náročnější položky mohou v uších uzrát až za delší dobu.
Dan Hájek - "Dvě slunce" jsou o jistotách a komornosti (7/10)
Vztah ke zpěvačce: "Dotyk" byl začátek změn, od této desky ji vnímám, jak nejen autorsky zraje. S Anetou Langerovou jsem se před mnoha lety zcela náhodou potkal na jedné oslavě, kde jsem oslavenci věnoval CD Lou Rhodes "One Good Thing". Třeba právě s Lou ji nepřímo pojí ono nadšení pro akustiku a přímočařejší písničkářství. Pro ni samotnou byla tímto velkým zlomem minulá deska "Na Radosti". K současné tvorbě ji ale dostal vývoj procházející přes desky "Dotyk" a "Jsem", ale tam to byly spíše pouze nadějné náznaky. Snad v pravou chvíli přišlo správné naťuknutí od Honzy Muchowa, když tehdy společně dotvářeli "Dotyk". Anetino spojení s Jakubem Zitkem si za ty roky sedlo a oba k sobě mají zjevnou tvůrčí důvěru. Porovnávání dvou nahrávek, které mezi sebou dělí šestiletá časová prodleva, se asi nedá zcela vyhnout, přesto si troufnu tvrdit, že se "Dvě slunce" nestanou pouhým stínem "Na Radosti". Obrazotvornost a komornost textů totiž vnímám uceleněji, ono napojení na přírodu a životní cykly ukazuje, kam Aneta dospěla a z čeho se potřebuje vyzpovídat. Hudebně se rozvíjí rozehrané partie z minulého alba, možná ubylo výraznějších momentů a celek volněji plyne, ve více v intimním módu, což nemusí být zcela na škodu. "Dvě slunce" potřebují svůj čas. Navíc jim živé hraní může dodat zcela jiné výrazivo.
Lukáš Boček - Na Radosti bez radosti (6/10)
Vztah ke zpěvačce: Respekt prakticky ke všemu, co zpěvačka dělá v hudbě i mimo ni. Srovnání "Dvou sluncí" s předchozí deskou "Na Radosti" se přímo nabízí - obdobný je tým, hudební směřování i nálada písní. Přesto je tu jeden zásadní rozdíl - předchozí album bylo emotivní, krásné a především beze zbytku uvěřitelné. Novinka však bohužel oproti tomu zní o poznání méně přesvědčivě. Jednou z největších slabin jsou vcelku překvapivě texty. "Na Radosti" vyprávělo elementární příběhy, případně malovalo snadno představitelné folklorní obrazy. Jako by to však Anetě nestačilo, tentokrát svá poselství zahalila do metafor a zbytečných ornamentů, které bohužel místy vyvolávají dojem, že jsou jen náhodnou skupinou slov, co mají tematicky vycházet z přírody a vesnice, ale žádný jiný účel nemají. Dohromady tak nenesou prakticky žádné sdělení a můžou působit až křečovitě či banálně (např. v titulní skladbě, kde posluchač musí přetrpět klišé jako "nečekej moc, za očima se dívej; co tě nezabije, to tě posílí"). Bohužel ani hudebně se albu nedaří držet krok s minulým počinem, který vynikal svou rozmanitostí. "Bílý den" zní jako rádiový pop-rock, co se na nás valil na počátku milénia a už tehdy zněl vyčpěle. Jinak povedená "Marie" zase začíná primitivním vybrnkáváním, které nechtěně připomíná znělku křesťanského magazínu (ostatně celá skladba má blízko k křesťanskému folku). "Tělo 2086" je pro změnu možná aktuální textem, jinak ale na albu nechtěně trčí jakousi bezpohlavní až nepovedenou produkcí, která rozhodně desku nijak nevylepšuje. A je to taková škoda! Ne všechno je zde totiž špatně. "Jak krásné je být milován" či "Na horách sněží" jsou průzračné skladby s jasným poselstvím i krásnou melodií. O něco říznější "Závrať" zase ukazuje sílu Anetina hlasu, který na minulé desce často odpočíval. A závěrečný "Strom" je doslova hudební poezií. Nejednoho posluchače tak možná zamrzí, že podobných skladeb album nenabízí více. Ukazují totiž cestu, jak nekopírovat "Na Radosti", ale zároveň se od minulé nahrávky nijak zásadně neodklánět.
Honza Balušek - Jen trochu jiná cesta (6/10)
Vztah ke zpěvačce: Líbí se mi celá její hudební kariéra, mám rád debut "Spousta andělů" i "Na Radosti". Vzpomínáte si ještě, jak Aneta po vydání debutové desky obrážela koncertní štace a místo čerstvých písní nabízela stále jen společně s novými členy doprovodné kapely pouze obměněné aranže? Mezi "Spoustou andělů" a "Dotykem" neuběhly ani tři roky a všichni už dlouho čekali, s čím přijde a jak se její hudba změní. A ta se opravdu změnila. Nyní se pauza protáhla na šest let a hudba se proměnila jen trochu. I když se mi, snad jako všem, "Na Radosti" opravdu moc líbilo, ještě více jsem propadl následnému singlu "Hvězda". Na Anetiny poměry tvrdá rocková skladba (slyšel jsem ji chvíli po vydání i na koncertě v ostravském Gongu, kde zpěvačka vzala do ruky kytaru a rozpoutal se u ní jinak neslyšený tvrděrockový bordel) podbarvená elektronikou je přesně to, co bych od ní chtěl slyšet mnohem víc. A plně akceptuji, že to není to, co chce ona skládat a hrát. "Dvě slunce" jsou naopak více introspektivnější, místy až folklórní. Pokud to takhle půjde dál, další deska asi bude jen sbírkou lidovek... což samozřejmě přeháním, jen popisuji, že co bylo pro mě na minulé desce příjemné koření, mě na novince už občas začíná štvát. Za hodně může už pilotní singl "Bílý den", který je neskutečně utahaný a nic se v něm nestane. Naštěstí tahle beztvará hmota, kterou sice po několika posleších vezmete na milost, ale žádné nadšení ve vás stejně nevyvolá, není hlavní náplní "Dvou sluncí". Titulní skladba je skvělá, "Marie" je úžasná, "Závrať" po celou dobu v podstatě graduje, "Strom" nahrávku citlivě uzavírá. Ale některé položky tracklistu jen proplynou a nezanechají po sobě nic, jiné možná začnete dokonce přeskakovat. Naživo to třeba bude zase jinak, ale ve studiové podobě se se mnou "Dvě slunce" zhruba na polovině plochy alba dost míjí.
