Tomáš Liška patří k nejvyhledávanějším domácím basistům a baskytaristům. Vedle stálého působení v Druhé trávě Roberta Křesťana hrál i s Lenkou Dusilovou v Eternal Seekers, podílel se na desce "Kudykam" dvojice Petr Hapka - Michal Horáček, doprovázel Pavla Bobka nebo Věru Martinovou. A k zahození rozhodně není ani jeho sólová tvorba, která vzniká pod hlavičkou kvartetu Invisible World.

Kromě Lišky jsou součástí sestavy bubeník Kamil Slezák, srbský akordeonista Nikola Zarić a turecký houslista Efe Turumtay. Mezinárodní členská základna se pochopitelně projevuje na zvuku formace, který se rozhodně nehodlá jednoduše zavřít do jednoho šuplíku. Směřování ke svébytné fúzi jazzu a world music je zřejmé, i tak je to ale pro tuhle čtveřici označení, které dává její hudbě pouze jakýs takýs rámec a nebrání jí v prozkoumávání vlastních cestiček.

Deska "Hope" je plná instrumentálních kusů, hlas (ve třech skladbách hostuje Sekina Teyna) se stává jedním z nástrojů a obejde se beze slov. V popředí je z pochopitelných důvodů dialog obou melodických nástrojů, akordeonu a houslí. Tu hraje prim jeden, tu druhý, jindy se zase zdatně doplňují. Zářným příkladem je třetí položka tracklistu "Shaker", která má v sobě atmosféru pařížské čtvrti Montmartre při západu slunce. Liškův kontrabas a Slezákovy bicí tvoří spolehlivou rytmickou základnu, o kterou se mohou housle i akordeon spolehlivě opřít, oba však mají dostatek prostoru na to, aby pouze nedoprovázely. Například "Para Vigi" patří pouze jim a je to jedna z nejvýraznějších položek na albu.

Liškovi, který je podepsaný pod všemi osmi kompozicemi (kolekci uzavírá ještě edit titulní skladby), se, samozřejmě i díky přirozenému propojení se spoluhráči, vůbec daří vykreslit spoustu atmosférických obrazů. Ať už je to výše zmíněný francouzský "Shaker", nervózní italská "Mafioso", posmutnělá "Soundtrack" nebo "Dunga Runga", která posluchače zavede až na Blízký východ a navrch přidá trochu románského koření. Deska přináší spoustu barev, ze skladeb vyzařuje klid a uvolněnost. Místy možná až příliš velká. Nahrávka totiž nepřináší příliš mnoho vznětů a vzrušení a prostě si plyne - a to až do té míry, že při své neskromné, více než padesátiminutové stopáži trochu splývá a až příliš rychle ukolébává do poklidného snění.

Není to nutně na škodu, někdy jsou prostě chvíle, kdy je tohle nezávazné snění, při kterém před očima defilují pohlednice z blízkých i vzdálených zemí a při kterém vzpomínky mohou volně plout, potřeba. "Hope" je ideálním společníkem. Ve své příjemnosti ale bohužel pouští posluchačovu pozornost až příliš snadno.