Před třemi lety vydala kapela Květy hned dvě desky v průběhu jednoho roku. Skvělého "Komika do půl osmé" a o dost alternativnější a experimentálnější "Spí vánoční pták". Pak muzikanti nahráli dvě alba pod hlavičkou projektu YM, na kterých si odskočili do úplně jiných žánrových vod. A teď jsou tady s kolekcí "Květy Květy". V pozměněné sestavě (přibyl bubeník Jakub Kočička). A zase s o dost jinou náladou, než na jakou jsme byli v minulosti zvyklí.

Pro aktuální počin jsou určující tři věci. V první řadě je to až odzbrojující intimita v textech Martina Kyšperského, který je opět autorem všech skladeb. Pak jsou to smyčce, které napsal a zaranžoval Ondřej Kyas, a také návrat k živým nástrojům a použití dvou kytar, na které hraje Kyšperský i Kyas. A právě tohle dohromady Květy definitivně odpoutává od té brněnské alternativy (ať už to ve spojení s tímto uskupením znamená cokoliv) někam do sféry indie kytarových kapel (jeden kamarád po poslechu nahrávky konstatoval, že jde o brněnské Radiohead).

"Květy Květy" je deska o vztazích, izolaci a zklamáních. I o osobních selháních a věčné nejistotě. Ta nejistota je tu všudypřítomná. Už úvodní "Do tmy", píseň která vlastně po celou dobu nenabízí žádné východisko, protože "řítíme se do tmy / k ledovýmu černýmu srdci / a už to nejde vzít zpátky". Ale i v téhle beznadějné jistotě pádu, který se nedá odvrátit, si Kyšperský nechává nepatrně pootevřená zadní vrátka a tomu jistému konci staví do cesty alespoň naději: "Anebo jen já nevím, který tlačítko mám zmáčknout a co s tím."

Pocity odcizení a samoty jsou patrné i v další skladbách. Nejlépe je asi vystihuje "Voskovec v Americe", song o tom, že ne každé splněné přání naplní člověka pocitem uspokojení a že je potřeba myslet na to, aby ten život nebyl úplně prázdný a osamělý.

I když neznám skutečné příběhy, které se za Kyšperského texty skrývají, je z nich cítit, že jsou fakt skutečné. Poctivě prožité, nejspíš jím samotným nebo někým hodně blízkým. Obsahují obrovskou míru intimity, jsou často bolestné, propojují milostný příběh s vidinou nelehkého konce. Nebo s kulisami nevlídného prostředí. Kyšperský má výjimečný básnický talent a ve spojení s hudbou dokáže posluchače velmi silně napojit na vlnu podobných emocí. A zase tu často nabízí kontrasty. Černá se tu sice ukrývá úplně ve všem, ale i naopak v nevlídném prostředí se dají najít hezký věci.

Příkladem může být "Okolí špitálu", které v Bohunicích "není tak smutný, jako bejvají jiný". Autor i v tomhle ponurém prostředí umí najít něco pěkného a popisuje, co všechno fajn tu jde zažít, ale stejně zas přimíchá značnou dávku nejistoty v závěrečné sloce a hlavně v posledním slovu: "Hele, měl jsem i kámoše v Bohunicích / zbláznil se kdysi, a tak ho tu museli zavřít / jenže na rozdíl od něj v Bohunicích / nebereš prášky a nikdo tě nezkouší zabít / Zatím."

A i když Květy hrají milostnou píseň, jednu z nejsilnějších, co jsem vůbec slyšel, stejně v ní nechybí trápení a bolest. Teď mám na mysli závěrečnou "Zkoušku sirén" o silném a živočišném vztahu, v níž se stejně objevuje samota a odloučení: "Pod sochou T. G. Masaryka / málem vzlykám / že já jsem tu a ty pryč."

Tahle kytice mne, nebojím se říct, pohltila. Dávalo by smysl bavit se o každé skladbě (třeba vynikající "Kinedryl"), odkazovat na výborné texty, ale i aranže, které vyznívají přirozeně a lehce, ale přesto se v každém okamžiku něco hudebně děje a to něco se vlastně nikdy neopakuje.

A tak mám, po více než třech týdnech častého poslechu pocit, že "Květy Květy" jsou fakt výjimečným albem v diskografii Květů. Ta deska chytne za srdce a něco v něm nechá. Dost možná jizvu. Ale kdy naposled se vám tohle s nějakou nahrávkou stalo?