Zmiňované Studio 54 je dnes již zaniklý newyorský klub, který v sedmdesátých letech minulého století získal status toho nejprestižnějšího a nejšílenějšího nočního podniku ve městě. Scházela se v něm absolutní ikonická sestava tehdejší doby - například Michael Jackson, Freddie Mercury, Andy Warhol, Mick Jagger, Elton John, Frank Sinatra, Cher nebo Liza Minnelli. Ti všichni se tu nezávazně bavili, holdovali alkoholu a někteří i drogám či nevázanému sexu.

Jeden z majitelů klubu, Steve Rubell, svým hostům připravoval neuvěřitelné podívané, které mnohdy předčily i broadwayské muzikálové produkce. Mohli jste se tu točit na obřím pouťovém kolotoči, jednou byl celý prostor přeměněn do stylu "Pomády", jindy se z něj stal venkovský statek se živými zvířaty včetně koně. Dokonce dnes již běžná součást většiny koncertů, spuštění několika set balónků ze stropu na taneční parket, vznikla rovněž tam. Celé této zábavě vévodil jeden jediný hudební styl - disco.

Kylie Minogue sice Studio 54 nikdy nenavštívila (neměla na to ostatně věk), ale diskotékový žánr jí není vůbec cizí. Už jednou mu složila poklonu svým tehdy comebackovým počinem "Light Years" a na samotný klub dříve odkázala jednou částí svého turné k nahrávce "Golden". Když k tomu připočteme diskotékové spolupráce se sestrou Dannii Minogue a Giorgiem Moroderem, je příchod nové éry právě v tomto stylu logickým pokračováním.

Album "Disco" vznikalo převážně během tohoto roku 2020, což znamená, že australská zpěvačka seděla kvůli epidemii doma a se svými spolupracovníky dávala nový materiál dohromady za pomoci online přenosů. Na zmíněné "Golden" se ukázala i jako textařka - verši se tu vypořádávala především se svými vztahovými peripetiemi. Nyní můžeme říct, že se stala i hlavní producentkou, často si totiž některé části písní natáčela sama. Samozřejmě jí nakonec kryje záda celá řada jiných producentů, ale v době, kdy je pod skladbami jiných podepsáno i dvanáct tvůrců, tu v jejím případě najdeme maximálně čtyři.

Celá kolekce je prošpikována odkazy na představitele toho klasického disca sedmdesátých let. Uslyšíte tu Donnu Summer, Abbu, Bee Gees, Dianu Ross, Chic nebo Cher. Vše doprovází úderné beaty, smyčcové a dechové nástroje a nálada jak z "Horečky sobotní noci". I přes všechny vlivy tu ale Kylie neztrácí svoji tvář a pořád se dá s jednoznačností říct, že je to pořád ona.

Už úvodní "Magic" se dá označit za vůbec nejlepší položku na desce. Svůdná diva nás zve na barevně světélkující taneční parket a proti jejím svodům není žádné obrany. Pilotní singl "Say Something" se svou originalitou odlišuje od zbytku alba - není to taková ta hitovka na první poslech, ale po několika protočeních vám především závěrečný part, kdy se smíchá několik hudebních linek do jednoho euforického zvuku, dodá pocit, že tu Kylie tvoří skvělé věci.

Co naopak zafungujea na první dobrou, je nezvykle pojmenovaná "Where Does the DJ Go?". Krátký pomalý úvod, připomínající hit Donny Summer "Last Dance", se po chvíli rozjede do taneční vypalovačky. Pokud vás ani tento song nedonutí vstát ze židle a tancovat, tak je s vámi něco špatně. Podobně živá je i mezigalaktická "Supernova". Obvykle je využívání vokodérů a efektů typu autotune na škodu, ale zde je použití robotických hlasů doslova nutností.

Ani na samotnou Abbu, která v sedmdesátých letech stála na absolutním vrcholu, Kylie nezapomněla. Vliv švédské formace se moc pěkné odráží v "Last Chance". Australanka si tu dokonce troufla vsadit do textu jedno z nejdelších anglických slov, které vymyslela Mary Poppins a které vlastně skvěle popisuje celou desku - "superkalifradžilistikexpijalidózní". Éru diskotékových Daft Punk připomene "Miss a Thing", kytarové riffy v "Dance Floor Darling" zase naznačí vlivy Nilea Rodgerse.

Po celou dobu nenarazíte na jedinou baladu, takové písně se totiž na taneční parket nehodí. Jediného lehkého vydechnutí se vám tak dostane až v závěrečné "Celebrate You", která se dle dosavadních ohlasů zařadí k nejoblíbenějším skladbám samotných fanoušků.

Aby se pořád jen nechválilo, přece jen tu najdeme i slabší kousky. Především předposlední "Unstoppable" by se spíše hodila až jako bonus na deluxe edici. Naopak z rozšířené verze se klidně mohla do hlavní části dostat sympatická "Till You Love Somebody". Ta zároveň zastává pozici i b-strany vinylového singlu "Magic".

Zpěvačce se opět podařilo skvěle využít aktuálních trendů, čerpat z bohaté studnice osvědčených postupů z doby, kdy disco šílenství nebylo jen posměšným žánrem, který zajímá už jen Disco Stua v seriálu "Simpsonovi." Především se jí podařilo vše přeměnit do svého osobitého stylu, který je možná jednoduchý, rozjuchaný a vlastně i neoriginální, zároveň je však esencí čisté radosti.

Album "Disco" se může stát i takovým odrazem dnešní doby. Vzpomeňme na jeden ze slavných výroků Andyho Warhola na adresu v úvodu zmíněného legendárního klubu: "Klíč k úspěchu Studia 54 tkví v diktatuře u vstupu a demokracii na tanečním parketu." Ten diktátorský bič nad námi drží covidová epidemie, která nikde na světě nedovoluje uspořádat sebemenší koncert nebo diskotékovou párty, ale za dveřmi našich domovů si ještě naštěstí můžeme dělat, co chceme. A Kylie Minogue nám k tomu poskytla naprosto dokonalý soundtrack.