Sehnat takové hvězdy na svou teprve třetí desku, to už chce kuráž. A tu The Struts rozhodně mají. Obě předchozí nahrávky "Everybody Wants" a "Young & Dangerous" sklidily vesměs velmi dobré reakce a kvartet vystřelily mezi nejžhavější formace britské kytarové scény. Čtveřice muzikantů tak pomyslně nahradila dnes již trochu odsunuté The Darkness.

Robbie Williams nepatří mezi ty umělce, kteří by hostovačky rozdávali na potkání. O to více potěšující je jeho účast na novince mladé rock'n'rollové skupiny. Spojení natolik atraktivní si vysloužila rovnou titulní píseň alba, která kolekci navíc otevírá. The Struts, pravda, tuto skladbu zřejmě napsali na míru Robbieho vokálu, neboť oproti zbytku ryze rockového materiálu se přece jen jedná o lehčí pop-rockový kus.

To mu ale pranic neublížilo. Silný singl s hitovými ambicemi skvěle využil stále atraktivního hlasu popové ikony a směle ho zasadil do rockových aranží. Také vokální souznění s lídrem kapely Lukem Spillerem přirozeně zafungovalo. Zatímco frontman v úvodu poklidně připravuje půdu pro svého kolegu, Williams jako správná hvězda nastoupí v epickém refrénu a nakonec se oba hlasy spojí ve fungující celek. Opravdu zdařilá věc.

Neméně lákavá je účast Joea Elliotta a Phila Collena z Def Leppard v glamrockové hymně "I Hate How Much I Want You", ve které nechybí chytlavý refrén a především výborné kytarové party kytaristy Collena. V úvodu navíc potěší krátký záznam toho, jak námluvy této spolupráce probíhaly.

Zapomenout bychom neměli ani na příspěvek kytaristy Alberta Hammonda Jr z The Strokes v "Another Hit Of Showmanship", jedné z nejsvižnějších a nejdivočejších položek nahrávky. Tom Morello zase svým nezaměnitelným rukopisem obohatil jednu z nejlepších písní celého alba "Wild Child".

The Struts ale nepotřebují hosty k tomu, aby zněli svěže a neotřele. Třeba balada "Burn It Down" s jižanským feelingem Lynyrd Skynyrd je plná pohody a skladatelského nadhledu, jaký zdobí jen ty nejlepší autory. Kombinace klavíru, rockově dráždivé kytary a silného Spillerova vokálu je balzámem pro rockerovu duši. A saxofon v závěrečné "Am I Talking To The Champagne (Or Talking To You)", to je vyloženě lahůdka.

Poslech "Strange Days" je důkazem toho, že dobrý rock 'n' roll stále existuje. The Struts se sice hudebně výrazně nikam neposunuli, ale svůj zvuk okořeněný repertoárem Queen, Def Leppard či Aerosmith zase o kus vypilovali. "Strange Days" je navíc takovou hozenou rukavicí jejich talentovaným kolegům ze skupiny Greta Van Fleet.