Richard Müller se s grácií zhostil role stárnoucího bonvivána, který už si v životě ledacos prožil, chyboval, ale do budoucnosti hledí s ironickým ušklíbnutím. Ostatně příkladů, kdy sebe, respektive své životní zkušenosti postavil do centra své desky, najdeme v jeho diskografii hned několik - za všechny jmenujme jeho věkem pojmenované nahrávky "33", "44" a "55". "Hodina medzi psom a vlkom" by s trochou nadhledu mohla nést titul "59". Podobně jako ty předchozí je osobní, výsostně sebeironická, místy hravá, místy nostalgická, neupadá však do sebelítosti.

Tenhle skoro-šedesátník je hrdý chlap, který si své chyby uvědomuje, ale zároveň ví, že minulost už byla, stala se a udělat s ní nejde nic. To je slušná výchozí pozice k tomu dívat se na svět s nadhledem. Toho je tu požehnaně, zbývá však i prostor pro pochybnosti (titulní "V hodine medzi psom a vlkom" postavená na pátrání po psovi štěkajícím v dálce) i pochopitelný smutek ("Človek nevie dňa ani hodiny").

Textař Peter Uličný - výrazně je podepsaný i pod předchozí "Pětapadesátkou" - dovede textově vyhmátnout to podstatné, Müller, mimochodem pěvecky velice při síle, to okoření svých charakteristickým projevem, v němž se, chtě nechtě, ta léta zkušeností odrážejí. Výsledkem je sevřená jedenáctka skladeb, které se daří vyhnout se neduhu předchozí, čtyři roky staré kolekce. Tady totiž vyloženě nic nepřebývá. Deska je uposlouchatelná jako celek, a ačkoliv se úplně nehraje na stylovou jednotu, drží velmi dobře pohromadě.

Tím tmelem je pochopitelně Müller. "Hodina medzi psom a vlkom" je po několika letech prvním albem, na kterém se mu podařilo, alespoň částečně, prolomit tvůrčí blok, který ho už roky sužuje. Texty nechal osvědčenému kolegovi Uličnému, sám během tří dnů euforicky "na kytaru podepsanou od Patti Smith" (jak poznamenal v jednom rozhovoru) napsal hudbu.

Potkává se v ní hned několik různých vlivů. Zapomenuty zůstaly jazzové nálady předchozí řadovky. Slovenský bard se vrací k chytrému (pop) rocku (je snad ve skladbě "Defekt na duši" ohlas R.E.M.?), od něhož čas od času odbočuje k ozvěnám hiphopové elektroniky či klavíru. Prim patří akustickým kytarám, zvuk je příjemně měkký, přímočarý, ale nepřekvapí. Hraje se tu spíše na prověřenou jistotu.

Richard Müller stárne s grácií. Už to není onen bouřlivák a oblíbený terč bulváru jako kdysi. Spíše má blíže k onomu lehce extravagantnímu gentlemanovi s čivavou na přebalu. Zkušenému, spokojenému a schopnému dívat se na život s odstupem i nostalgickým smutkem. Taková je i "Hodina medzi psom a vlkom". Mezi ironií a hravostí je dost místa na zamyšlení a mírnou bilanci. A taky na chytlavé písničky s nosnými nápady, které vždy Müller uměl.