První část velkého rozhovoru s Mikolasem Josefem naleznete na tomto odkazu, tu druhou zase tady.

Vzory a konkurenti

Když jsem hledal, koho ze současné české scény obdivuješ, často zmiňuješ Karla Gotta, Věru Špinarovou nebo DJe Wiche. A třeba na tom Gottovi bychom se neshodli - já mám na něj velmi nepopulární názor: nikdy jsem ho nemusel a v podstatě byl spolu s Michalem Davidem, Helenou Vondráčkovou a jim podobnými i jedním z katalyzátorů, proč jsem se na tu hudební publicistiku dal. Chtěl jsem lidem ukázat, že na světě je spousta krásné a kvalitní muziky, která je daleko lepší než to, co vytvářeli oni, respektive jejich týmy v pozadí. A k tomu ještě ta jejich politická názorová flexibilita... Proto by mě zajímalo, proč zrovna třeba ten Gott tebe tak zaujal.

Tak v první řadě to byli všechno brutální profíci. Nemůžeš jim odepřít to, jak geniální zpěváci to byli. Kolik práce a kolik songů udělali. Já nevím, kolik alb vydal Karel Gott, ale byly to snad stovky.

Ale to mu přece z velké většiny předchystávali jeho spolupracovníci, nedělal texty ani hudbu, velká část jeho tvorby jsou jen coververze zahraničních hitů.

To jo, já vím, ale i tak je to něco. Když jsem třeba viděl, jak se ve videoklipu ke coveru "Korunou si hodím" ti lidi hýbou, jaký to má celý vibe a jak je to cool, musím prostě před tím člověkem smeknout. Před jeho uměním, pílí a před tím, že i v osmdesáti letech vyleze na pódium a nemůžeš ho sundat dolů. Ten člověk to dělal kvůli nějaké lásce. Samozřejmě každý máme jiný vkus a je to správně. To si nemusíme vysvětlovat proč, protože to tak prostě cítíš. A pokud se ti líbí třeba klasická hudba, tak to tak cítíš a nebudeš to schopný vysvětlit.

Takže já k téhle generaci a její píli mám respekt, navíc Gotta poslouchala moje máma, takže s tím mám spojené své dětství. A když jsem se s ním potom potkal, říkal jsem si, že je na úplně jiném levelu než já. On byl ten, kdo se vždycky podepisoval lidem do poslední chvíle. A říkal mi, že když jsem byl na té Eurovizi, díval se na to v televizi a držel mi palce, aby se mi podařilo skočit to salto. Koukal jsem, kolik on o tom měl načteno, kolik toho věděl, jak byl galantní, jak byl vždy na všechno extrémně připravený, byl to pro mě profík z jiného světa. Takže zrovna on mě zaujal v mnoha směrech. Je to prostě věc názoru každého člověka.

A co lidi, kteří jsou víceméně v našem věku? Je na současné scéně někdo, koho uznáváš nebo od koho se učíš?

Každý den se učím. Od všech, na které koukám. Dřív bych byl asi bojovnější a chtěl bych se více nad někoho dostávat, ale teď, když už jsem si něčím prošel, musím říct, že mám obrovský respekt ke každému, kdo v téhle zemi něco dělá, protože když už to dneska neděláš kvůli lásce k tomu řemeslu, tak už pro nic jiného. Doba je tak mega těžká a bavili jsme se o tom, kolik to všechno stojí, takže já se těm lidem můžu už jenom poklonit. Už jsem v tomhle ohledu takový smířlivější.

Ono to tak bývá, že čím je člověk výš, tím pokornějším se stává.

Já to tak mám, no. Každý člověk, s kterým jsem se potkal a který byl výš než já, mě vždycky úplně dostal. Třeba ta Rita Ora. Ta byla úplně na pohodu, žádná póza. A pak tady jsou třeba týpci, kteří mají na Spotify nula nula prd, ještě nic nedokázali a pak je vidíš na festivalu, jak tam mají rypáky nahoru. To si pak říkáš: "Hoši, ty jo, vy ještě vůbec nic nevíte."

Tím jsi mi skvěle nahrál na další otázku, protože když vezmu právě Ritu nebo Felixe Jaehna, producenty Bruna Marse, s nimiž ses setkal, dneska jsi zmiňoval Maxe Martina... Rád zmiňuješ, koho všeho znáš. Jak hluboké ty vztahy vlastně jsou? Bavíme se o nějakých deseti minutách, kdy si potřesete rukou a představíš se, že jim teď jdeš předskakovat, a tím to hasne, nebo je to něco trvalejšího?

Já si vždycky pamatuju, jak bylo mně, když jsem se mohl jako malý setkat s někým, koho jsem sám poslouchal. A lhal bych, kdybych ti řekl: "Jo, jsem kámoš s tou a tou." Ale třeba s Felixem jsme kecali a koukali spolu na filmy a bylo super poslouchat, co si myslí o některých věcech a jak by to udělal on. Poslouchali jsme i spoustu muziky a on mi k tomu říkal, co tam kdo dělá dobře a co zase špatně.

S Ritou jsme se potkali v šatně a to jsem měl přesně ten stav starstruck, což mi se moc často nestává. Byl jsem z ní úplně paf a ona se na mě úplně normálně zeptala: "Co piješ, vole?" A mě to naprosto odbouralo. Od takových lidí většinou čekáš obrovskou pózu a distanc a pak tě strašně vykolejí, jak normální umějí být. Tohle ti pak hodně pomůže se srovnat a zároveň musíš kompletně rozsekat své ego a zamést ho pod koberec, pokud chceš venku uspět a dělat s lidma, který zmiňuju. Protože oni s tebou nebudou dělat, pokud jsi kretén a máš rypák nahoru. Oni jsou normální lidi, kteří dělají svoji práci a mají ji rádi, a na machry nejsou zvědaví. Moje zkušenost je taková, že čím výš jdeš, tím menší ego ti lidi mají. To mi přijde pozoruhodné. Dřív jsem si myslel, že je to naopak. Možná to neplatí úplně pro všechny, pár blbců už jsem taky potkal, ale většina těch, s nimiž jsem dělal, byli naštěstí ten první případ.

A když se ještě vrátím k té předchozí otázce ohledně vzorů ze současné české scény, máš tam někoho?

Abych byl upřímný, nemám. Nikdy jsem na vzory moc nekoukal, vždy jsem koukal na ty kořeny, o kterých jsme se bavili, a pamatuju si, že když mi bylo sedm, koukával jsem na Óčko a nemohl jsem se dočkat, až skončí CZ/SK blok, protože mě to nebavilo a čekal jsem na ty zahraniční věci. Zkoumal jsem, jak to mají zmixované, jak to dělají jinde a v čem to je.

Jo, tak to jsme měli stejně. (smích)

Postupem času jsem začal vnímat, že jde slyšet, když nad tím vokálem sedíš třeba jen týden, uděláš pět mixů a z toho si vybereš. Nechci říkat, že mi to u nás přijde odbývané, ale vnímám, že spousta těch věcí nezní tak dobře, jak by teoreticky mohla.

S tím souhlasím. Tvá máma mi na našem prvním setkání říkala, že jste zrovna tou dobou řešili, kdo ze zdejšího hudebního rybníčku s tebou může být srovnatelný, a ptala se mě, co já na to. Napadli mě k tomu snad jen Lenny, Ben Cristovao, Gabriela Gunčíková nebo třeba MYDY, Lake Malawi, Markéta Irglová či Skywalker, byť to už jsme žánrově jinde, ale jsou to všechno umělci, kteří mají prokazatelné koncertní úspěchy i v zahraničí. A můžeme se asi bavit, jak velké ty úspěchy ve srovnání s těmi tvými jsou. Nebo jestli bychom měli brát v potaz lidi, jako jsou Viktor Sheen či Yzomandias, kteří zase mají silné ty streamy? Taky vlastně nevím.

Já taky ne. Ale vnímám tady rostoucí talenty. Třeba QUOK je dvacetiletý ruský rapper žijící v Praze a ten mě absolutně rozsekal svojí tvorbou i vizuály. On si taky produkuje všechno sám, zní to fantasticky, a kdybych měl někoho podepsat pod svůj vlastní label, tak jeho. Pusť si ho.

OK. Pak tady mám jednu klasickou otázku: Na co se tě lidi neptají a měli by?

(smích) Ty jo, já už mám za sebou tolik interview... Hlavně teda na Eurovizi, kde to jedeš jedno za druhým, takže si těžko vybavím otázku, která mi ještě nebyla položená. Ale ty jsi třeba dneska s jednou přišel. A zjistil sis věci, o kterých se se mnou nikdo předtím nebavil. Například ten Norbi Kovács. Takže nevím, asi ti nedokážu říct. Možná to bude jediná z tvých otázek, kterou nebudu schopný zodpovědět.

(zamyslí se) I když možná... Jestli je jedna věc, která mi v těch rozhovorech občas chybí - a snad si můžu dovolit to říct -, je změna toho tématu. Vždycky se mě lidi ptají na kariéru, na úspěchy, kdo je nejstreamovanější a podobně. Lidi to zajímá. Ale taková ta osobní stránka ve smyslu, jak moc na hlavu tady to všechno je, to je téma, kterým my jsme ten rozhovor dneska třeba otevřeli. Novinářům možná přijde, že je to moc osobní, a ze zdvořilosti se třeba ani nechtějí ptát. Podle mě by se ale lidi neměli bát položit otázky i takhle víc na tělo. Když ti ten člověk řekne, že se o tom nechce bavit, prostě přejdeš jinam.

Tak v tom případě se podívej sem, jaká otázka teď následuje. (Ukazuju papíry s poznámkami.) Zrovna jsme k tomu došli.

Ty vole, slušný. Respekt.

Tohle je totiž něco, na co já se všech umělců velmi rád ptám, protože mi přijde, že je to přesně ta bolest toho showbyznysu v dnešní době. Každou chvíli se někde dočtu, jak někdo bojuje se svými démony, jak se tomu teď moderně říká, a mě to hrozně zajímá, ale úmyslně jsem si to téma nechal až na konec, protože jsem nevěděl, jak se ten rozhovor vyvine a zda se o tom budeš chtít bavit.

Ty jo, jsem vážně rád, že to tam máš zapsané, a fakt to na ty lidi házej, protože to je téma, o kterém ti rádi budou vyprávět. Myslím si, že to je téma pro každého z nás. Tím koronavirem jsme to trochu už načali, ale možná mi tu otázku ještě přesně polož, jak to tam máš napsaný, abych ti uměl odpovědět.

Tady to mám spíš v odrážkách. Mě třeba hodně zasáhlo, když se zabil Chester Bennington...

(skáče do řeči) No, to každýho z nás. Kolik že po něm zůstalo dětí? Šest?

Přesně tak. Kromě toho i ta související smrt Chrise Cornella, kterého jsem měl hodně rád hlavně v dobách Audioslave. Nebo Keith Flint z The Prodigy, které jsem viděl snad šestkrát. Je jich hodně a ty příběhy ve finále nejsou zas tak odlišné. Takže kdybych to měl nějak zastřešit, tak by mě zajímalo, jak vlastně vnímáš tu slávu. Jaké plusy a mínusy za tím vidíš. A když jsi předtím zmínil ty záchvaty, tak třeba i z čeho přesně u tebe něco takového vznikne.

Já právě s tímhle tématem chci teď vcházet na svůj Instagram. (Rozhovor jsme pořizovali ještě před Mikolasovým statusem, který tam už dnes najdete.) Už před těmi lidmi nechci nic schovávat, chci být fér a nebýt jen v nějaké roli. Vznikne to třeba tak, že když na sobě makáš, tak za tebou třeba někdo přijde a řekne: "To, co máš na sobě, neukazuje tak úplně ten status hvězdy, který bys měl mít. Běž a tam si kup něco lepšího." A ty si řekneš: Fakt jo? Tak to musím hned napravit. A postupně je těch věcí víc a víc a lidi kolem tebe tě do toho začnou tlačit. A v určitý moment už pak nemáš úplně na to, abys je poslal do háje s tím, že plácají nesmysly a že bys ty prachy radši dal třeba matkám samoživitelkám, které kolikrát nemají už ani na jídlo. Což by mimochodem byla moje odpověď před pár lety.

Jenže loni už jsem to vnímal jinak a říkal jsem jenom: "Jo jo, jdu na to." A na konci dne se pak díváš sám na sebe, v jakém outfitu jsi, a řekneš si, že už toho bylo dost. Tak jsem ty věci prodal a přestal jsem na sociálních médiích hrát tu hru, že jsem Number one a jak se mám dobře. Lidi na to koukají rádi, ale já to rád nemám. A pak jsem sám sebe přichytil při tom, že už jen čekám na ty momenty, kdy jako Number one vypadám, třeba když dostanu nějakou cenu, hraju pro spousty lidí a podobně, abych si to tam mohl pověsit, a pořád tak ukazoval lidem svoji sílu, než abych jim ukázal svou lidskost.

A až když jsem odjel na tu týdenní dovolenou a poprvé jsem nepracoval, uvědomil jsem si, že to není to, co chci. A ta deprese, pokud tomu tak mám říkat, protože z mého úhlu pohledu je to spíše stav, kdy sedíš na židli a deset dní nemůžeš nic dělat, jak jsi uvnitř prázdný, to neznamená, že jsi jenom smutný. A když všechny tyhle věci, co jsem zmiňoval, jsou v tvý hlavě a třeba to nejsou ani nějaké velké problémy - nemáš rakovinu, neřešíš ekonomickou krizi. Jen ty problémy v tvé hlavě najednou rezonují tak, že potřebuješ udělat krok zpátky a říct si, jak vážná ta situace vlastně je. Po nějaké době se tak musíš naučit vyrovnat se s tím stresem, protože ten tam je neustále. Pořád musíš vystupovat před lidma, pořád někde nahráváš nové věci a myslíš u toho na to, jak tě u toho neustále lidi kolem soudí.

A tak si musíš najít aktivitu, která ten stres začne vypouštět, jinak tvoje tělo začne mít ty záchvaty, přestaneš dýchat a tak. Musíš se pak naučit pracovat sám se sebou a obklopovat se lidmi, kteří ti dávají upřímný feedback na to, co děláš, a ne že ti mažou med kolem huby. Sám musíš být velmi sebekritický a pořád si připomínat, jestli ti to, co zrovna děláš, dává opravdu smysl a vrací ti to energii zpátky. Musíš přemýšlet nad věcmi jinak, a když jdeš třeba po ulici a vidíš žebráka, tak jak se cítíš, když máš na sobě drahou bundu? Jsi frajer, anebo úplný pitomec? Musíš si dávat tyhle otázky a být sám k sobě upřímný.

Takže tohle bylo moje období na začátku roku a myslím, že každý umělec si tím dřív nebo později projde. Pak jde o to, jestli máš štěstí a uvědomíš si to včas. Některé lidi jsem kvůli tomu opustil, ale myslím, že kdybych to neudělal, budu na tom teď úplně jinak.

A když to ještě rozvedu - zaujala mě věta, kdy jsi řekl, že tě něco stresuje daleko víc, než by mělo. Co to třeba může být? Já jako někdo, kdo se téhle práci nevěnuje, si to asi neumím úplně představit. Může to být stres z toho, že musíš zaplnit halu? Že tvůj song musí vystoupat na číslo jedna v nějaké důležité hitparádě? Nebo co je ten katalyzátor?

Je to víc věcí dohromady. Třeba že zítra hraješ tam a tam a není to ještě kompletně připraveno. Že ti volá polský promotér, kdy bude další song. Je to ten nával činností - řešíš koncerty, zpěv, produkci, jsi zodpovědný za chod té firmy, zda lidi dostanou příští měsíc zaplaceno. Musíš spolupracovat s choreografem. S osvětlovačem. Se zvukařem. S jedním producentem, s druhým producentem, ... Ti všichni jsou na tebe napojení a ty se jim všem musíš věnovat, protože bez tebe se nic nestane. A tak najednou vydáváš song, komunikuješ s labelem, někdo tě naštve, další o tobě něco nepěkného napíše a ze všech těchto stran se občas zjeví moment, kdy se věci kompletně pokazí a ty jsi ten středobod, který za to může. Přitom si pořád musíš udržet ten standard, vědět, že děláš, co tě baví, a i když v jednu chvíli máš třeba deset různých rolí, jedeš už třetí den v kuse a ta práce ti přeteče, tak v tu chvíli už vlastně není překvapení, že se ti tyhle problémy dějí. Už jsi prostě dojel na kraj svých možností a pustil jsi otěže toho koně, aby si běžel, kam chce, místo toho, abys třeba některé ty činnosti s důvěrou delegoval na své kolegy. A když jsi navíc perfekcionista, který chce mít nad vším dohled, aby to mělo nějakou kvalitu, tak tě to semele. A to se bavíme jen o bodu A, o práci.

Ale pak máš ještě bod B a to jsou emoce. Já nemám kamarády, já se jen potkávám s lidmi, se kterými pracuju. Dneska se bavím s tebou, ale večer nepůjdu na pivo se svým kámošem, protože nemám, komu bych zavolal. Jsi neustále sám. Jsi sám ve své místnosti, kde pracuješ na počítači. Pokud něco řešíš, je to pracovní a vlastně nemůžeš jen tak za někým jít a říct: "Kámo, mně je na houby." Protože ti ti řeknou akorát: "No jasně." Ti lidi se na tebe dívají s tím, že tady jsi na obálce nějakého časopisu, zítra hraješ velký koncert, a přijde jim, že je to skvělá pozice. A ona na venek opravdu skvělá je, ale tvůj vztah s okolím se nenávratně změnil. Sláva nemění tebe, ale to, jak se na tebe lidi koukají.

Najednou od sebe získáte z obou stran větší odstup, oni se chovají divně, ty se možná chováš divně taky a přemýšlíš, zda si ještě máte co říct. Ztratí se ta spojitost a najednou jsi v situaci, kdy máš hrát zítra na Stardance a někdo ti zavolá, že ti umřela babička. A tak voláš tomu, který to hraní zařizuje, a omlouváš se, že to nezvládneš, a oni ti řeknou: "Nemůžeš to zrušit, protože máš podepsaný kontrakt." A i kdybys chtěl odejít někam bokem a vzadu v rohu brečet, nemůžeš, protože se musíš zvednout, odehrát to a tvářit se, že je všechno OK. A pak jdeš další den s charitou na dětskou onkologii, dáváš tam dětem dárky a pak se zasekneš uprostřed chodby, že už to nemůžeš dál dělat, protože ti z toho už prostě m*dá. Uff.

Tak teďka jsem to na tebe vychrlil, ale tohle jsou věci, které za to můžou. Které ti startují všechny ty úzkostné stavy. A pak se ti najednou blbě dýchá a myslíš si, že umřeš. Někdy to trvá třeba čtyři hodiny, jindy deset minut. Probudíš se uprostřed noci a víš, že to není dobře. Pořádně nejíš a nechováš se ke svému tělu tak, jak potřebuje. To je ta cena, kterou platíš, když chceš tohle všechno dělat. Stačí ti to?

No... Na to se hodně těžce navazuje. Zmínil jsi toho moc. Já se dokážu vcítit do toho, když ti umře babička, a druhý den musíš jít do práce, to mám taky tak. Do těch stresů se do určité míry vcítit dokážu, v mé civilní práci si taky procházím ledasčím, jen to je z jiného oboru. A k té samotě - pokud bys chtěl jít na pivo a neměl s kým, tak klidně můžem (smích).

Rád, ty jo, děkuju. (smích) Supr, tak já se ozvu.

A jak jsi to tak popisoval, vzpomněl jsem si u toho na Eda Sheerana. A jestli řešením tvých problémů není vlastně ten klasický albový cyklus. Adele to tak má taky. Vydáš desku, proběhne rok a půl dlouhý blázinec plný turné, rozhovorů a všemožného proma, ale pak ohlásíš pauzu a zase rok či dva jsi sám sebou.

Asi máš pravdu. A zrovna Ed byl mým vzorem, když jsem si tu pauzu udělal. Věřím tomu, že když oni celý ten kolotoč udělají, jsou tak vyšťavení, že si tu pauzu musejí dát, aby zase žili a měli o čem psát. A když jsem řekl, že tohle udělám, a lidi kolem nechápali, co se děje, tak jsem se právě odkazoval na ně, že to tak mají taky. Přitom já ještě vůbec nejsem umělec jejich statusu - aby ses tam dostal, musíš pořád jet pod tím tlakem a vydávat další a další songy, až najednou přijde den, kdy řekneš: "STOP!" Za chvíli vydávám album a pak najedu na ten jejich cyklus. Ale tohle trvá a nemůžeš si dovolit takovou stopku udělat hned v začátku kariéry. Takže v tomto je pro mě třeba Ed velkou inspirací a rád jsem se díval na rozhovory s ním, kde popisoval, jak s tím bojuje on sám. A jsem rád, že ta naše debata je o tom, co může být pomoc, protože to je konstruktivní konverzace.

Ještě jsem si vzpomněl na jednu hvězdu a tou je Alicia Keys. Ta se totiž v posledních letech dala cestou přirozenosti, fotí se bez make-upu, dělá hodně charitativních aktivit a já osobně ji vnímám jako jednu z těch hlavních tváří toho rostoucího zástupu hvězd, které jdou cestou upřímnosti a říkají, jak věci jsou. Nepřikrášlují realitu a jdou na trh i s tím pytlem nepříjemných věcí, které s tím souvisejí. A já si říkám, jestli je tahle cesta tou, po jaké fanoušci touží. Protože na jednu stranu chceš být tomu publiku blíž a nechceš se stavět na piedestal, jak jsi mi říkal před chvílí, ale pak je třeba si říct, zda tam s tebou půjdou i ti fanoušci. A jestli se naopak od tebe nepřesunou na nějakou příští vyumělkovanou hvězdu, která přijde po tobě.

Rozumím. Myslím si, že bych se těžko mohl vracet na scénu, pokud bych zároveň nemohl být sám k sobě upřímný. Dá se asi očekávat, že ještě budu mít nějakou dobu obsah ke sdílení, který mě na ten piedestal bude stavět, ale na druhou stranu asi není od věci čas od času i přiznat, že ti zrovna dneska není do skoku. Nechci to řešit neustále jako číslo jedna, ale chci, abych byl OK s tím, co dělám hudebně. Zároveň už si můžu dovolit nějaký level otevřenosti. Nevím ještě, jak to bude přesně vypadat, ale když to někomu pomůže tak, jako mi pomohlo, když jsem viděl příspěvek od Eda, když o tom někde mluvil, tak super. Mise splněna.

Dobrá. Tím jsme došli asi i na konec rozhovoru. Možná ještě jedna poslední otázka: V minulosti ses vyjádřil, že bys chtěl navrhovat dámské boty, být režisérem, mít vlastní značku alkoholu po vzoru tvého dědy a jeho slivovice...

(skáče do řeči) Ty bláho, ty jseš neuvěřitelnej, co ty o mně nevíš? Já nevím, jestli moje holka toho o mně ví tolik, co ty. (smích) To je hustý. Mimochodem, to všechno pořád platí.

A pak jsi ještě říkal, že bys chtěl vyhrát Grammy a stát se otcem. Takže moje finální otázka k tomu všemu je:

(skáče do řeči) Kdy chceš spát? (smích)

Kdepak (smích). Zajímá mě, k čemu z toho všeho jsi nejblíž, jak vážně ty sny bereš a co z toho všeho je pro tebe teď číslo jedna.

Krásná otázka na závěr. U hadrů můžu říct, že už jsem si to políčko odškrtnul, protože už jsem s tím začal a můj první upgrade merchandisingu už je připraven vedle v místnosti. Dělal jsem na něm, když jsem na chvíli s muzikou skončil a měl jsem potřebu se kreativně vyjádřit, takže už brzy lidi uvidí, co jsem měl v hlavě. Další bod je režírování, k tomu bych jednoho dne velmi rád dospěl, protože tady vidím spoustu věcí, které si zaslouží, aby je svět viděl - třeba Ota Pavel a jeho "Bedna plná šampaňského"...

(skáču do řeči) Jo jo, maniodepresivní psychóza a tvoje školní práce...

(záchvat smíchu) Ty jo, tak ty jsi jinde. To je hustý...

Já si to tu nechával jenom jako takovou poznámku bokem, kdybychom na to narazili...

Proč mám vůbec interview já, když ty stejně víš, co řeknu? (smích). Ale abych odpověděl ještě na ten alkohol - to bude určitě ještě nějakou dobu trvat, ale stále je to v plánu. Když by ses podíval na můj Pinterest, tam už mám vymyšlené vzory, jak budou vypadat flašky.

Ke Grammy - je dobré dávat si cíle a jít za nimi, ale moje chyba v minulosti byla, že jsem žil jenom pro ty cíle. A to je extrémně nezdravé. Měl by ses cítit naplněný jenom tím, že něco děláš. A ne tím, žes postoupil na nějakou hranici a jsi někde číslo jedna. Protože ve chvíli, kdy se tím číslem jedna staneš, tak ten pocit vůbec není takový, jaký sis představoval - je to mnohem prázdnější. Protože tebe musí naplňovat jenom ta samotná činnost - že jsi třeba ve studiu a nahráváš. A když tě to nebaví, musíš se na to vykašlat a jít dělat něco jiného. Takže abych se vrátil k té Grammy - pořád je to cíl někde tam vzadu v hlavě, za kterým směřuju, ale dávám si teď hodně velký pozor na to, abych tam došel s hudbou, která mluví za mě a kterou jsem si užil dělat.

A co se týká rodiny, tak ta má ještě nějaký čas. Pořád na ni myslím, ale nespěchám na to.

A co z toho všeho je tedy teď pro tebe číslo jedna?

Bohužel nic z toho, co jsi řekl (smích). Pro mě to znamená být v pohodě, dělat dál, co dělám, ve stavu, kdy mé tělo netrpí a mí blízcí mě nevidí věčně naštvaného a já zároveň vytvářím něco pozitivního nejen pro sebe, ale i pro ostatní lidi. To je číslo jedna.

Číslo dvě by byla možnost, kdy se můžu více angažovat nejen v hudbě. Za to bych byl moc rád a myslím, že jsem tomu i blízko například tím oblečením. A během toho, kdy jsem byl na téhle očistě, objevil se mi v životě člověk, který mi dokázal zprostředkovat kontakty do zemí, kde jsem si ani nemyslel, že by to bylo možné, takže dnes už má značka Vivienne Records kontakty i v Rusku, Belgii, Francii, Polsku, Slovensku, Itálii a další země snad přibudou. Takže ve chvíli, kdy podepíšu na své jméno nějakého umělce a budu se starat o jeho kreativní růst, bude pro mě daleko jednodušší ukazovat mu cestu, po které jsem sám šel. To je další z mých velkých cílů. Aby po těch cestách, které jsem vyšlapal, měl i kdo jít. A není to ani tak o těch cestičkách, ale spíš o tom mít ty oči otevřené.

P. S.: Dva týdny od našeho setkání nás Mikolas a jeho máma pozvali na natáčení klipu "Lalalalalalalalalala" jako komparz. Natáčelo se ve staré podzemní hale v pražské Hostivaři celé tři dny a zpěvák se ve snímku inspirovaném videem "Blinding Lights" od The Weeknda staví za kazatelský pultík, z nějž schází po schodech dolů k novinářům s blýskajícími fotoaparáty. Ty schody mimochodem hned dvakrát pod naší vahou křuply a my se propadli dolů. Najdete mě v 36. vteřině a já ještě jednou děkuju Mikolasovi a jeho týmu za možnost podívat se na to, jak takové věci vznikají, pěkně zblízka.