Portlandské trio Everclear společně pracuje od roku 1993, kdy vyšlo debutové EP "World Of Noise", po němž následovala intenzivní šňůra po Státech a deska "Sparkle And Fade" (1995). Doposud kapela ve složení Art Alexakis (kytara a zpěv), Craig Montoya (basa) a Greg Eklund (bicí) - ten, pravda, přišel až po prvním albu - vydala šest desek. Tou poslední je "Slow Motion Daydream", která se do obchodů dostává právě nyní.

V podstatě každá biografie, kterou lze na internetu najít, uvádí, že Everclear jsou taková klasická grunge-rocková banda. Něco pravdy na tom je, neboť skupina si skutečně nehraje na bůhvíjak excelentní instrumentalisty, kteří by fanoušky trýznili rozsáhlými figurami, jejichž forma se ztrácí v prudkých nánosech experimentální tvorby. Mnohem bližší jim je přímočará kytara, punková melodie a rytmika a také humor. Ten možná nejvíc, i když na nějakou tu rockerskou skepsi se místo jistě najde - na singl byla vybrána skladba "Volvo Driving Soccer Mom", v níž se zpívá: "Jo, byla jsem zlobivá holka / užila jsem si švédskou trojku s mojí ségrou a klukem Tomem / Já vím, byla jsem hodně, hodně divoká / Ale teď jsem mamka, která volvem rozváží děcka na fotbal... Kam se poděly všechny porno hvězdy? / Jen co zhasla světla..."

Stejně jako jsou nekomplikované (ačkoli ne stupidní) texty, je pohodová a nenáročná také jejich muzika. "Slow Motion Daydream" uchvátí hlavně milovníky post-grungové hudební generace, která stejně jako "otcové zakladatelé" klade důraz na silné melodie s relativně tvrdým kytarovým pozadím. Everclear jsou ovšem ještě o něco více krotcí než třeba Creed, více inklinují k neopunku, což je nejlépe znát na zvuku kytar, které evokují spíše pisklavé hejno vrah než temné vlnobití. I rytmika je přizpůsobena vyšší frekvenci, přestože je nemůžeme rozhodně považovat za punkery.

Toto CD je příkladem vydařeného, neochuzeného kousku, jenž můžeme směle označit za nadprůměr. Avšak, a na to pozor!, pouze za nadprůměr. Jiných hranic deska nedosahuje a mám pocit, že ani dosahovat nechce. Everclear si spokojeně mydlí tu svou, uhlazeně neuhlazenou písničku, která se ideálně hodí do rockového amerického rádia - melodie, kytara, pohodové texty, nic převratného ani urážlivého.