Docela by mě zajímalo, jestlipak Petr Fořt, jemuž nikdo neřekne jinak než Fořťák, před pěti lety tušil, že festival Brod1995, který vznikl jako dárek ke dvaceti letům Rock For People, který s Michaelem Thomesem spoluzakládal, neskončí jen jedním ročníkem. Dle dobových rozhovorů to byl původně asi opravdu jen bonbónek - taková ta decentní akce pro pár (tisíc) přátel, na kterou se sjedou spřátelené české kapely spolu s pamětníky, kteří počátky jednoho z největších českých festivalů v Českém Brodě ještě zažili.

Myslím si, že je vůči čtenářům fér říct, že mezi ně bohužel nepatřím. Na tuhle akci pravidelně jezdím od roku 2007, kdy se kvůli The Killers, Basement Jaxx a The Hives konala prvně v Hradci Králové, minuli jsme se tedy přesně o rok. Tato reportáž proto nemůže být nostalgická. Přesto se ale tu a tam vyloupne.

Hradecká hudební přehlídka se během těch třinácti let totiž také hodně proměnila a v posledních letech tam na Fořťáka narazíte spíše v roli návštěvníka. V oficiálních kanálech už je coby ředitel uveden jen Michael Thomes. Kudrnatější kolega si ale s sebou do Brodu vzal i část dramaturgie. Zatímco v Hradci dnes narazíte na české kapely už jen zřídka a odpolední sloty patří spíše jménům ze showcaseů, v Brodě tvoří pilíře zábavy. Obě cesty jsou správné, jen pochopitelně lákají odlišný typ publika. V areálu dnes už nefunkčního koupaliště v Českém Brodě se tak potkávali místní teenageři se čtyřicátníky, kterým kolikrát stačilo ke štěstí jenom to pivo a místo k sezení.

A že ho tedy bylo hodně málo. Když v sobotu u koncertu PSH zapršelo, chtělo se do rozmočeného bláta u pódia sedat málokomu. Jak ale jinak přečkat ty nekonečné pauzy mezi jednotlivými sety? Kromě pukecu, silent disca a stánků s jídlem a pitím se tam nebylo moc čím zabavit. Pokud vás tedy neláká poslouchat pořád dokola české klasiky z karavanového Live jukeboxu.

To všechno jsou ale výtky, které jsou relevantní jen zčásti. Zúžený program a ne zcela komfortní prostředí jsou cenou za to, že vůbec nějaký festival byl. Všichni víme, že v době koronavirové je malým zázrakem, že se podobná akce může uskutečnit a že do toho odvážným pořadatelům nezasáhne nějaká vyšší moc. Případ NeFestivalu v Ostravě proběhl snad všemi médii, putovní akce Letokruh zase do Letňan nalákala jen zlomek návštěvníků, a když na takřka tomtéž místě hráli ve čtvrtek David Stypka, Debbi a Adam Mišík, také mohli z pódia počítat, kolik desítek fanoušků na ně vůbec dorazilo. Všechno tak získává trochu jinou perspektivu.

Dá se Brodu1995 vyčítat, že jim nedorazili ohlášení Ešus a United Flavour Sound System, a můžeme se bavit o tom, jak moc je tato výtka fér. Na druhou stranu si ale navzájem pogratulujme k tomu, že do dění tentokrát nezasáhl jistý blondýn. A také k tomu, že je to jedna z mála letních událostí, kam lidí přišlo dostatek.

Ti všichni si tak mohli užít skočnou zábavovku Medvěd 009, všímat si, že lépe než Lety mimo zpívají i muzikanti v už zmíněném karavanu nebo jak moc vlastně Gaia Mesiah vděčí za svou popularitu kapele Rage Against The Machine, od níž si vypůjčila nejeden hudební nápad.

Totéž lze říct i o Cocotte Minute, kteří naproti tomu třeba v songu "Czeko" vyloženě evokují nu-metalovou smečku Korn. "Já vám dám Dádu," směje se Martin Zeller, když o pár minut později během hrubozrnné "Kopem!" dva čerství školáci mávají s kapelními vlajkami.

A ani Mucha se toho nebála. Ve svých přisprostlých textech si vyřídila účty s chlapama, slovenským popem i menstruací. Na rozdíl od nedávného koncertu na pražském Výstavišti si místo Xaviera Baumaxy dovezla vlastní muzikanty, improvizace proto bohužel šla stranou.

Sebeshazovačný humor a životní nadhled hrály roli i u letitých bardů z Krausberry. Skřehotavý hlas principála Martina Krause už má sice nejlepší léta za sebou, ovšem to poctivé muzikanství s důrazem na kytarová sóla bylo obrovsky příjemné.

Z dramaturgie trochu vyčnívali rapoví PSH, tentokrát ale byli opravdu ve formě a i jindy netečný a ležérní Orion doplňoval Vladimira 518 daleko přesnější dikcí, než je jeho zvykem. Skvělý byl i setlist, v němž nic zásadního nechybělo a dostalo se i na pár ukázek z nové desky "Debut".

Festival neplánovaně zakončila Vypsaná fiXa, která ve svém delším setu dala k dobru hned několik singlů. Od "Štěstí Jimi Dixona" přes "Darling", "Šúrku mikrofon" až třeba po aktuálního "Ivana Trojana". A stejně jako skoro u všech ostatních i tady si s nimi chvíli zabubnoval přímo Fořťák.

Upřímně řečeno, žádné život měnící zážitky letošní ročník Brodu1995 nepřinesl. O většině vystoupení se dá říct, že byla buď standardní anebo třeba i fakt pěkná. Domnívám se ale, že festival ani o moc větší ambice neměl. Jeho ředitel ho před prvním ročníkem přirovnával ke srazu spolužáků po letech. A to sedí. I na něj se totiž těšíte, ale zároveň máte trochu obavy. Některé staré tváře vidíte raději než jiné, s někým dobře popijete, jiné zase obcházíte obloukem. Zavzpomínáte na staré časy, zasníte se, jak by váš život mohl vypadat, kdybyste si tenkrát troufli na spolužačku, která už má dneska rodinu, tu a tam někoho pomluvíte, nakonec se ale tak trochu s úlevou vrátíte domů. Do starého známého prostředí, které jste si vybrali a které vám vyhovuje víc.

Tato analogie ale klopýtá na jednu nohu. Domov v těchto případech může být manželka s dětmi, ale také se můžeme bavit o festivalu s mezinárodním obsazením a násobně větším počtem diváků. A ten už letos neuvidíme. Proto je dobře, že tady jsou alespoň ty srazy.