Polička je městečko s necelými devíti tisíci obyvateli nedaleko Svitav v Pardubickém kraji a její historické centrum je obehnáno zachovalými hradbami. Za nimi je park, jehož součástí je lipový háj. Ten je zároveň pomyslnou hranicí areálu, který tak tvoří dlouhou nudli. Z jedné strany jsou hradby a z té druhé právě lípy a Synský rybník. A uprostřed této nudle se už sedmnáctým rokem koná festival Colour Meeting.

Je to drobná akce, a kdybyste ji nazvali městskými slavnostmi, asi byste vzhledem k množství místních nebyli daleko od pravdy. Jednu velkou stage je doplňuje drobné šapitó s kapacitou zhruba sto padesát lidí, festivalový kolorit dotvářejí stánky s brašnami a cingrlátky z přírodních materiálů, malování na tričko, tetování hennou, nehlídané stanové městečko anebo pár stánků s jídlem. Jeho výběr není velký, počítá se s tím, že se dříve či později půjdete najíst o ulici dále do jedné z místních restaurací. Pokud se tam tedy vejdete - najít volný stůl se v sobotu dopoledne zdálo jako mission impossible. Pokud se ale zadaří, vřele doporučujeme Herešovu krčmu.

Jediné, co ale chybí opravdu výrazně, je stánek Full Moon. Právě na náš sesterský časopis si v Poličce vzpomenete nesčetněkrát. Dramaturgie festivalu mu přinejmenším letos byla prakticky podřízená a téměř všichni, kteří v Poličce vystoupili, mají mediální pokrytí primárně v něm a právě z jeho čtenářů se rekrutují jejich příznivci.

Třeba taková Palma. Polovina dua Leto vydala první sólovou desku "Starý duch", na níž se místo obvyklé kytary doprovodila elektronickými podklady a pomalu s ní nabírá (staro)nové fanoušky. Muzika je to příjemná, texty jsou zdařilé, civilní forma se k projektu hodí, jen mám osobně problém s tím, že to Beata Rakowská celé hraje z iPadu a jediný živý element je jen její hlas. Tablet jako takový nevadí, používá ho dnes kdekdo, pokud ho ale v písničkářské formě nedoplňuje alespoň nějaký hudební nástroj, zní to i přes nesporné kvality tvorby trochu ploše. Podobně lowcostových koncertů na Colour Meetingu bude během dvou dní více, u Palmy to zdůrazňuji jen proto, že z nich byla první.

Rány těla už mají svůj vrchol pravděpodobně za sebou. Předskakování Bobu Dylanovi se asi trumfnout nepodaří. Přesto je fajn, že se kapela, založená už v roce 1989, po letech, kdy její členové hráli s Moimirem Papalescu nebo s Kill The Dandies!, vrátila znovu na scénu. Post-punk a garážová hrubost jsou kvality, které na české scéně stále nemají dostatečné zastoupení.

David Pomahač je na tom podobně jako Palma, jen v jeho případě už jeho předchozí působiště, fenomenální duo Kieslowski, bohužel skončilo, a tak nový materiál "Do tmy je daleko" vydává jen pod vlastním jménem. Album o samotě, depresích a těžkostech života muže ve středním věku produkoval Tomáš Havlen a jeho živé provedení bylo nejlepším momentem prvního festivalového dne. Pomahač totiž nemá jen drtivě upřímné texty, které chcete poslouchat, ale na rozdíl od řady jiných nabízí i hudební podkres tak nápaditý, že by obstál i sám o sobě. Jen těch tanečků by mohl ubrat. "Tuhle desku jsme pro vás u Indies Scope vydali a můžete si ji kupovat, protože jak vy budete dneska kupovat, tak budou zítra umělci žít." Tesat do kamene.

Zvíře jménem Podzim letos nepřekvapivě zabodovalo na Andělech, a než se jeho početné osazenstvo zase rozuteče k jiným projektům, stihlo (kvůli dlouhé zvukovce se čtvrthodinovým zpožděním) předvést něco ze svého umu i v Poličce. Ohlas měla tahle formace dobrý, přesto bych ten koncert raději nehodnotil. Proti tvorbě Jakuba Königa nic nemám, jen už se dlouhá léta absolutně míjíme. Cokoliv vytvoří, si vždy se zájmem poslechnu, znovu a znovu se ale utvrzuji v tom, že naše vesmíry jsou si asi až příliš vzdálené, a tak tam asi neslyším, co tam slyší jiní. Prostě mě to vůbec neoslovuje. Pardon. (Vítej v klubu! - pozn. ed.)

Do časných ranních hodin pak ještě zájemcům hráli Bratři, Letní kapela nebo slovenský rapper Čavalenky.

Sobotu na velkém pódiu odstartovala olomoucká skupina Lee a hned po ní se v šapitó předvedl jeden z objevů posledních měsíců - anglicky zpívající písničkářka s elektrickou kytarou Amelie Siba. Teprve sedmnáctiletá zpěvačka v osmi letech hodila tátovu kytaru do kouta, o čtyři roky později se na ni však zkusila naučit pár akordů od Lany Del Rey. Dopadlo to tak, že nechala školy, vyhrála soutěž 1Band2Play a teď zkouší, kam všude ji její podmanivý hlas dovede.

Nervózní promluvy mezi písněmi a snad až příliš jednotvárná hudba vystoupení krapet ublížily, jinak ale Amelie zaslouží kredit jak za odvahu, tak za to, že si všechno na svém EP "Dye My Hair" udělala sama. To vyšlo, jak jinak, než jako příloha červnového Full Moonu.

A zatímco na velkém pódiu dohrávali Hm... Marka Doubravy, kteří kromě vyměňování si nástrojů zaujali třeba i příhodnou skladbou o maloměšťácích, do šapitó jsme se vrátili ještě jednou. A to na koncert už zmiňovaného Tomáše Havlena spolu s Dominikem Zezulou.

Jejich minimalistická Post-hudba je formací, kterou sleduju od samotných začátků, na musicserveru o ní ale píšu vůbec poprvé, protože se dosud nepoštěstilo vidět ji živě. A jak léta plynou, jsou oba pánové kreativně stále lepší. A to včetně bokovek - Děti mezi reprákama jsou vynikající! Podobně jako o generaci starší Pomahač i oni se občas v té sebelítosti topí, zároveň si ale můžete být jistí, že si všechny ty sr*čky, co je táhnou dolů, nikdy nenechají pro sebe. Během setu tak dojde k tak nezvyklým jevům, jako je Zezula, oblečený v tričku Slipknot z roku 2009, křičící se zavřenýma očima do zlámaných beatů refrény "Skořápek". V "Synkáč hoří" pak jako smutný klaun spustí tanec podobnýmu tomu z klipu "Lean On" od MØ, čímž celému zážitku dodá na surreálnosti.

A v sérii výborných vystoupení pokračovala i Katarzia s kapelou. Tu si částečně složila z členů Bert & Friends, o nichž ještě bude řeč. Zpěvačka se na stránkách hádejte-čeho ve sloupcích ráda zpovídá ze svých trápení a kolikrát překvapivých myšlenkových pochodů a její novinka "Celibát" není jiná. Sametový hlas, jasný názor, intimita, početné obecenstvo a slyšitelná sehranost se členy skupiny. Profesionalita každým coulem, velká poklona.

Na to přirozeně navázala Lenka Dusilová, tentokrát bez Baromantiky. V sólové podobě si vyzkoušela všechno to své vazbení, vrstvení zvuků, točení čudlíky a v dobrém slova smyslu kňučení à la Sigur Rós, tedy všechno to, co od ní známe a máme rádi. Navíc doplněno ještě o technické potíže a komunikaci bez pointy s opilcem z publika.

O něco skromnější podobu téhož, jen s pady a předpřipravenými samply, v šapitó předvedla turecká zpěvačka Ilaey, která už nějaký ten pátek žije v Praze. Orientální zpěv v turečtině, případně zcela beze slov doplňovala hudbou s nádechem trip-hopu. A mimo jiné se podělila o fun fact, že Jan znamená turecky hořet. To dokážu ocenit.

Na její místo pak ještě přišli maďaři Terra Profonda se zpěvákem, který má ten nejvíce vychlastaný chraplák, jaký jste kdy slyšeli, anebo avantgardní jazz od česko-běloruských Zabelov Group. Zahraniční vystupující pak dotáhli do konce ještě Španělé Eskorzo, kteří v line-upu nahradili zrušené Dubioza Kolektiv, a svým mixem ska, rocku i špetky afrobeatu rozdivočili zbylé publikum k bezuzdnému tanci.

To už ale tak trochu mlelo z posledního, protože ještě před nimi vyčerpalo síly na Bert & Friends, tedy tom nejlepším z nejlepšího. Ti už hráli za tmy, pod pódiem měli jako jedni z mála tančící kotel, a byť jim přes všechny ty modulátory hlasu nebylo vždy tak docela rozumět, pamatovat si je nejen díky divokým kostýmům budou všichni. Vemte dohromady slaďoučký, růžový funk od Prince, přidejte trochu Nightwork, k tomu perfekcionismus a groove od Jungle, osmdesátkovou podbízivost Michala Davida a u toho si ještě v převleku za kapitána lodi zahrajte sólo na rybu. To je Albert Romanutti a jeho přátelé. A je to přesně tak výstřední, jak to zní. A už jen proto to asi bohužel dlouho nevydrží. Tak je neprošvihněte.

A to je všechno. Dezinfekce byla, jednorázové kelímky byly a na rozdíl od jiných míst tam z jednoho brčka nikdo nepil. Přes dílčí problémy (nedostatečný výběr jídel, nehlídané stanové městečko, neexistující sprchy) je asi nejvíce mrzuté, že na festival mohli i psi. Spousta z nich vypadala, že jim ten hluk nedělá moc dobře, a jejich pánům to bylo jedno. I přesto všechno to ale byl moc příjemný víkend.