Taylor Swift byla ve své podstatě vždycky pop. Přestože si v začátcích kariéry libovala v tradici americké country, zásadně neopouštěla komfortní zónu líbivých a širokému publiku přístupných melodií. Její přerod v globální superhvězdu dokonaný albem "1989" z roku 2014 proto nešlo považovat za nijak překvapivý krok.

Zradou fanoušků byla až následná řadovka "Reputation", na níž čitelné písničkové motivy zcela ustoupily do pozadí temnotě a útočným syntetickým zvukům. Loňskou nahrávkou "Lover" jako by hledala cestu zpátky k přirozenosti, ale zůstala někde uprostřed - na jedné straně stály kýčovitě prvoplánové singly "ME!" a "You Need To Calm Down", na straně druhé spousta povedených a osobitých skladeb, byť stále v electropopovém kabátku.

"folklore" však znamená obrat o sto osmdesát stupňů. Zapomeňte na chytlavou popinu, nečekejte žádné ústupky moderním trendům. Magazín Rolling Stone uvedl text o novince slovy, že si Taylor zkrátka doma uvařila kafe a sedla k pianu a akustické kytaře. A přesně tak výsledek zní.

Třicetiletá zpěvačka nezastírá, že byť skládala v izolaci během koronavirové karantény, nebyla v tvůrčím procesu sama. S většinou položek jí autorsky či produkčně pomohl Aaron Dessner z indierockových The National, nevynechala ani svého dlouholetého parťáka Jacka Antonoffa. Přesto zůstává šestnáctka songů nadmíru intimním materiálem, v němž hraje produkce zvenčí pouze roli nenápadného pomocníka.

A když se v uhrančivé písničce "exile" ozve jediný zpívající host, Justin Vernon z Bon Iver, je jisté, že se jedná o jeden z vrcholů nahrávky. Tím dalším je bezesporu singl "cardigan", který představuje Taylor přesně v té písničkářské poloze, jež chytne za srdce i bez okaté přímočarosti. Zpívá o tom, jak se někdy cítí jako starý obnošený svetr, i o tom, že když byla mladší, věděla všechno.

Swift byla vždy výbornou vypravěčkou příběhů. "folklore" její textařský talent ještě zvýrazňuje. Je to sbírka písní o ztracených iluzích, zklamání, nevěře i žárlivosti. O zakázaných románcích i o milostném trojúhelníku, ve kterém je vždy někdo nadbytečný.

A přitom hlavní protagonistka ve svém líčení jednotlivých mikrodramat nenaléhá, nenaříká, nedojímá se. Třeba "august" příjemně rozhoupá pohodovým refrénem a "betty" zase rozněžní nostalgickým zvukem harmoniky.

Kolekce "folklore" je důkazem toho, že jen pro masovou zábavu by byla zpěvaččina talentu škoda. Jestliže hned v úvodní "the 1" znějí slova o "nejlepších filmech, které nikdy nebyly natočeny", stojí za to si připomenout, že nebýt pandemie, mohlo i toto album klidně zůstat jen vysněným a nikdy nezhmotněným počinem.

Ve výsledku ani nezáleží na tom, zda je příběh Taylor Swift o tom, jak neplánovaným skládáním utíkala před samotou do světa fantazie a vzpomínek, pravdivý. Možná jde jen o chytře vymyšlenou báchorku pro dobré PR. Hudba je však v tomto případě mnohem přesvědčivější než jakýkoliv marketing.