Čtvrtou řadovku téhle anglické sebranky dělí od debutu "Renegade Genesis" docela dlouhé čtyři roky. The Dead Reds nespěchají, hudebně se však zároveň saturují i v jiných projektech, například u bluesrockového písničkáře Johna Fairhursta. Aktuální album vzniklo příhodně v době deziluze, ztráty jistot i pochopitelného rozčilení, které je v mladší generaci Britů jasně patrné.

Relativně krátká nahrávka - jen necelá půl hodina - a sedmička skladeb tuhle zdravou naštvanost koncentrují do tvrdého, špinavého blues, v němž se hladce spojují riffová kila Led Zeppelin s harmonikovým mistrovstvím dřevních bluesmanů z Delty. "Dictated Democracy" na tempech příliš neubírá, dopředu se tlačí nekompromisní rytmika, která neoslňuje ani tak rychlostí, jako spíše konstantní valivou energií, které nic neodolá. Výjimkou je sedmiminutová "Peasants Revolt". Křehký úvod, který stojí na zpěvu a flétně Beth Lees, se láme v hutnou záležitost. Zdobí ji až hymnické melodie, hledající inspirace v anglickém folku, a propletený duel kytary a foukací harmoniky.

Hněv je jednou z nosných emocí kolekce. The Dead Reds nejsou ve své hudbě vyloženě adresní, ono zlo nemají zapotřebí pojmenovávat napřímo. Přesto je jejich výpověď jasná, a jasně cílená - a v podání zpěváka Jeze Greena i pořádně rozčilená. Pochybnosti nad tím, co je vlastně ona demokracie, kterou se zaklínáme, předeslaná už titulem alba "Dictated Democracy", logo kapely, nad nímž se po vzoru filmu "Kmotr", vynořuje ruka loutkáře, tahající za nitky, země zkažená chamtivostí, pohled odspodu na ty nahoře a jejich královské lži. Americký žánr hladce přesazený do charakteristicky britské reality, do onoho věčného (když už toto slovo musíme použít) třídního napětí.

"Dictated Democracy" ale není nějakým vyloženě politickým albem, které by se schovávalo za hesla, výzvy a proklamace. The Dead Reds mají raději metafory a chytlavý rebelský étos. Kontext, v němž toto dílo vychází, dokoná své. Ale i bez něj je "Dictated Democracy" další výbornou bluesovou deskou z Britských ostrovů.