Mozaika hudebního života Pavla Fajta by se dala poskládat i z oněch několika střepin, které se objevily na MusicServeru. Před pár lety se zde psalo o kapele Pluto, po jejím zániku o sólovém Fajtově projektu "Drumtrek", spolupráci s DJem Saykem, Stepanidou Borisovou, loni na podzim zde vyšla recenze jednoho z unikátních koncertů "Sletu bubeníků". Není tedy proto až tak nelogické, že v informování o hudebních aktivitách Pavla Fajta pokračujeme. Právě nyní zažívá turné k zatím poslední desce, kterou nahrál v duetu s přírodním člověkem, napůl šamanem - Václavem Kořínkem (spojovaný např. s kapelou Zuluville, podepsaný pod deskou "Uku Lukuku", zapojený i v nejednom divadelním projektu). Dvě zdánlivě nesourodá slovíčka "Ladakh 567" budou v oficiálních diskografiích značit název desky a projektu, o kterém jsme se se dvěma zůčastněnými bavili.

Proč Ladakh 567?

Pavel: Ladakh je název skupiny, "567" je název desky.

Proč tedy Ladakh?

Pavel: To vzniklo hrozně přirozeně. Václav říkal, že nějaký jeho kamarád cestovatel udělal pořad o náhorní plošině Ladakh v Indii, kde je taková misionářská osada, kde se usídlili moravští bratři. Takže vlastně misie na Východ, protože i tam se my blížíme našim hraním.

Jak byste neznalému představili Ladakh?

Václav: Asi by bylo nejlepší si to prvořadě poslechnout. Jakmile tam vyvstanou otázky stylu, na což se lidi hodně ptají, tak to my úplně nedokážeme odpovědět. Nakonec necítíme ani potřebu.

Nechci po vás žádné škatulky, spíš pocit, jaký z vaší hudby máte, čím byste chtěli někoho přimět, aby přišel na koncert?

Václav: Pro mě je koncert Ladakhu spojením nespojitelného. Koncert i muzika na tom CD jsou takové, jako když se naleje žhavej olej do vody. Čili veliká energie a mezi těma dvěma bytostma je to hrozně rozjetý, někde to tam jiskří, prská. Je to spojení přírodních a technických věcí, celkově to vyzařuje jako rituál.

Kdo z vás je olej, kdo voda?

Václav: Asi jak kdy. Já jsem lev, takže z tohodle principu bych měl být oheň... a Pavel je země. To zní, jako by byl ze mě (smích).

Jak, Pavle, vnímáš tuhle desku v kontextu svých ostatních? Z mého pohledu je alespoň o poznání přímočařejší, méně komplikovaná... tanečnější?

Pavel: Tohle album mi třeba přijde více taneční než minulý sólový "Drumtrek". Tedy tanečnější ve smyslu ostinátního bubnování, které není vážnohudební ani jazzové. "Drumtrek" je hledání jednoho člověka na této planetě, "567" je spíše o komunikaci mezi dvěma lidma.

Budete s Ladakhem více koncertovat? Na to, že existujete přibližně dva roky, jste nevystupovali moc často.

Václav: Plánujeme šňůru na duben (pozn. red. - ta se v dubnu 2003 také rozjela - více inf. na stránkách agentury AMP a vůbec chceme hrát mnohem víc než dříve, to CD je třeba podporovat. Dřív jsme se na to moc nesoustředili, spíš jsme tak přišli, zahráli jsme si...
Pavel: Chtěli bysme, aby se náš koncertní zvuk více podobal tomu cédéčku. Takže si přizveme i ostatní muzikanty, tak dva až tři hosty, na rytmické nástroje a klávesy, bude to dopředu připravené. Koncertní verze Ladakhu bude také víc vizuální.
Václav: Bude to vlastně taková připravená improvizace.

Jak deska vznikala? Od poslechu zní velmi živě a spontánně, přestože je cítit, že na ní je použita spousta technologií a "neživých" prvků..

Pavel: V podstatě základem bylo takové to živočišné hraní, které se pak na počítači upravovalo, udělaly se z toho groovy a když těch groovů bylo víc, tak se s nimi nějak pracovalo. Hlavní díl práce byl tedy s počítačem. Ale všechny zvuky a materiály jsou živé. Aranžmá a struktury jsou dané počítačem.
Václav: Je tam spojení přírodních zvuků, technických zvuků, klasických bicích, některých vlastnoručně vyrobených nástrojů, dohromady je to takový barevný. Hned první zvuk, který z desky uslyšíš, je vyrobený z dětského kočárku.

Má podle vás ta deska šanci oslovit širší spektrum lidí? Je přímočařejší a na poslech nijak náročná.

Pavel: Doufáme, od známých na to zatím máme kladné reference. Uvidíme, jak se s tím vyrovná oficiální trh.
Václav: Hlavně nám jde o to, aby se diváci na muzikanty nedívali jako na nějaké polobohy, ale aby bylo jasné, že tam vyrábíme zvuky a rytmy proto, aby lidi mohli tancovat a uvolnit se.

O předávání nějakého obsahu přes texty vám tedy úplně nejde?

Václav: Na tý desce jsou slova, je tam spousta slov. A jsou to slova, která regulérně existují a pochází od různých kultur této planety.

Jaký je pak význam těch slov?

Pavel: Mně naopak přijde, že význam těchto slov je větší, než kdybysme měli české texty (kterým jsme se z principu nebránili). Ta řeč, kterou používá Václav, mi připadá ještě mnohem otevřenější, pro víc lidí. Významy tam jsou, slovům nemusíš rozumět, stačí, když jejich význam cítíš. A to může být mnohem intenzivnější, než když víš, co to slovo znamená.
Václav: Je to tak, že pokud nejsou informace z textu jasný, mozek může odpočívat, nemusí se tím zabývat, slyší zvuk, kterej leze z člověka. Nešlo nám o to udělat desku, kterou by se někdo musel hluboce zabývat, co se týče textů.

Poslání té desky je tedy spíše "rituálního" charakteru.

Pavel: Dalo by se to tak říct.

Na podzim minulého roku se odehrálo několikakoncertní turné nazvané "Slet bubeníků", jeho divácký úspěch byl zřejmý. Plánuješ, Pavle, opakování takového projektu?

Pavel: Zkušenost ze "Sletu bubeníků" pro mě byla dost přínosná, ta vize více bubeníků se mně velmi zalíbila. Proto bych i na koncertní podobu Ladakhu rád ještě dva bubeníky, jednoho junglového, pravděpodobně Martina Čecha z Chorchestru, pak perkusionistu Hearna Gadboyse z New Yorku, co hrál i na sletu. Slet bubeníků bych jednou určitě rád opakoval.

Máte nějaké pro vás zajímavé objevy na domácí hudební scéně?

Václav: Já mám rád třeba Tata bojs. Poslední dobou se mi prostě líbí, když to jsou jasný informace, který šlapou a není jich tam moc.
Pavel: Je tady pár slušných kapel. Třeba teď, když jsem jel autem, poslouchal jsem cédéčko Penerů strýčka homeboye, a tím jsem byl úplně dojatý. Neuvěřitelná práce s češtinou, upřímné, uvolněné. Prostě jsem cítil nový zrod Rychlých šípů, to jsou autentický Rychlý šípy roku 2003, se vším všudy. Pak mě ještě celkem baví Ty syčáci, křtil jsem jim naposledy vydanou punkovou operu "S.S.S.S.". To jsou prostě věci, které fungují. Důležité je to, aby to lidi bavilo a aby věřili svému nástroji.

Když jsme spolu mluvili naposledy před dvěma roky, zrovna se rozjížděla tvá spolupráce s agenturou Joe's Garage. Dnes už pod nimi nejsi, co se nedařilo?

Pavel: Nějak to vyprchalo. A muselo to vyprchat, protože nebyly žádné koncerty. Oni měli spoustu práce s festivalama a od původních domluv brzy sešlo. Teď jsem zase pod Romkem Hanzlíkem, což si myslím, že je pro to, co dělám já, asi nejvhodnější. Přiznejme si, že co dělám, není komerce a je to založeno spíš na dobrých vztazích na všech stranách, i s pořadateli.

Díky za rozhovor!