Jak vznikla myšlenka společného projektu?

Za vším stojí René Rypar. Poznali jsme se na společném turné Imodium a Portless. S myšlenkou toho, že by Renda chtěl ještě jednou ve své kariéře postavit kapelu, která bude hrát moderní rock v češtině. Za mnou přišel ovšem až pár měsíců po turné. Vlastně pomocí svého Facebooku nejdřív vyslal jakousi výzvu, ať mu přátelé hodí nějaké tipy na rockové zpěváky. Sám jsem ji četl a myslel si, že potřebuje jen hlas pro nějakou jednorázovou píseň, třeba pro film. Nereagoval jsem. Nakonec se mi ozval sám a řekl mi, co má za lubem. Prý si uvědomil, že nechce ztrácet čas nějakým poznáváním a seznamováním. Mě už znal, nebylo asi nad čím přemýšlet.

Rozhodoval ses dlouho, nebo to byla jasná volba vzhledem k pauze Imodia? Šel bys do této nabídky i tak?

Vzhledem k tomu, že mi to oznámil ve vinném sklípku v Praze na Újezdě u desátého vzorku bílého vína, kývl jsem na to hned. (smích) Samozřejmě s tím souvisí všechno, co zmiňuješ. Moje domovská kapela se uložila ke spánku a já vždycky chtěl být někde pouze interpretem. Neskládat, nestarat se o to. V uvozovkách jen zpívat. A to se mi splnilo. Chci zůstat stále ve formě. Bál jsem se toho, že jakmile se zastaví Imodium, kteří byli mou druhou plnohodnotnou prací, zakrním. Kdyby pauza Imodia nebyla, spíš bych do toho nešel.

Nepřijdeš si, jako bys byl svému prvnímu muzikantskému děťátku nevěrný?

I o tom jsem přemýšlel, ale já to klukům z Imodia řekl hned, jak to mělo smysl, a bylo jasno. Rovnou jsem jim naznačil představu našeho návratu, který zatím stále platí. (úsměv)

S novým projektem se cítíš jako mladá krev, nebo jako matador?

Cítím se jako muzikant, co si osahává a snad i zvládá novej, jinej režim, přístup k hudbě, tudíž opět jen čerpá něco nového. Muziku za chvíli budu dělat víceméně dvacet let, ale vzhledem k tomu, že jsem ji začal aktivně dělat už ve čtrnácti letech, nemám důvod se cítit jako postarší muzikant. Na matadora mám ještě tak dvacet let čas! (smích)

Jaké to je začínat jakoby od nuly?

Je to zajímavá a přínosná sonda do mýho života. A jsem za ni rád. I když jsou za projektem některá etablovaná jména, stejně nikdo Walkmanz nezná. Kapelu jsem zakládal naposledy před těmi téměř dvaceti lety. Nebyly sociální sítě, na festivaly a do klubů jsme posílali poštou cédéčka a dopis psaný na psacím stroji. To je, co? Ale mělo to svoji romantiku a naši neohroženost, nevyčerpatelnou energii a byly v tom krásný nervy. Dnes zase hraje velkou roli zkušenost, kontakty, rutina. Ale nervy jsou v tom pořád!

Jedná se o jednorázový projekt?

Netuším, co znamená jednorázový. Jednorázová je označená jízdenka v MHD.

Byli jste hned v úvodu označeni jako superskupina. Je to pro vás svazující? Cítíte se tak? Nebo to mělo být spíš lákadlo na fanoušky?

Pro mě je to spíš svazující. Určitě se tak necítíme, ačkoliv spousta lidí vycházela z naší domovský tvorby a čekala kupříkladu strašně tvrdou muziku. Jako lákadlo na fanoušky to rozhodně nefungovalo a fungovat ani nemělo. Tohle spíš funguje na jiný muzikanty, kteří zbystří. A pak tomu stejně vomejou prdel. (smích)

V kapele se potkaly různé osobnosti. Byl problém najít společnou řeč, sjednotit vizi a žánr?

Nebyl. Máme všichni celkem stejný nebo podobný vkus na muziku. Bral jsem to jako předpoklad. Jen se prostě člověk sžíval s trochu jiným přístupem a hlavně, jak už jsem řekl, nejsem autorem. Takže i když jsem připomínkoval hudbu či text, pořád jsem měl na paměti, že nejsem autor. Samozřejmě, když se mi něco nelíbilo nebo jsem to cítil jinak, řekl jsem to a společně jsme vždy věc dotvořili. Nezpíval bych něco, co mi nesedí.

Na podzim jste tvrdili: "Řekli jsme si, že ať už bude mít tento náš projekt jakoukoliv životnost, budeme dělat vše na sto dvacet procent." Povedlo se?

Určitě. Problém přišel s aktuální situací, která postihla samozřejmě všechny kapely. Nás bohužel v momentě, kdy jsme měli začít koncertovat. Proto nadále zůstáváme jakousi virtuální kapelou, která stihla vypustit ven desku a k tomu dva klipy. Věříme, že náš křest, přesunutý na 1. 10., už se uskuteční a koncerty se rozjedou.

Někde jste prohlásili, že chcete znít moderně. Podle mě je ale "MONO" spíš retro. To byl záměr, nebo se to samo vykrystalizovalo?

To je opět spíš otázka na Rendu jakožto autora. Retro je tam jen v použitých zvucích a aranžích. Mimochodem jsem si teprve nedávno všiml, že vlastně takové to osmdesátkové retro je právě teď strašně moderní. Já osobně jsem nikdy v žádné hudbě nesledoval trendy, respektive jsem cíleně nikdy takto netvořil. Je ale jasný, že když je něco trendy, je to všude kolem tebe a často to sama posloucháš, ovlivní tě to.

René stojí v poslední době za anglicky zpívajícími kapelami. Myslíš, že přišel čas na změnu? A ty bys šel případně do angličtiny?

To musí odpovědět Renda. Do angličtiny bych nešel, nikdy jsem v ní v zásadě nezpíval a česky znějící angličtina je prostě na prd. Alespoň pro mě. Nicméně v zahraničí je ta česká angličtina vyhledávaná. To málokdo ví. Je atraktivní, protože je jiná. A jedním z klíčů úspěchu je bejt freak.

Jak se lišil přístup při tvorbě desky, když srovnáš Walkmanz a Imodium?

Ve Walkmanz jsme se jako kapela sešli už téměř k hotovým písním a dotáhli je. V Imodiu to má klasičtější průběh, kdy se muzikanti sejdou nad nějakým námětem nebo hrubou kostrou a společně hudbu udělají. Opět se ale vracím k sobě. U Walkmanz nad tím drží ruku René Rypar. V Imodiu jsem to byl víceméně já.

Po sedmnácti letech zpíváš cizí texty. Jaké to je sdělovat něco, co jsi sám nenapsal?

Na to jsem byl zvědavej nejvíc. Ze začátku to snadný nebylo. Řešil jsem jak obsah, tak formu. Každý nějak frázuje a tak podobně. Nakonec jsme společně s Lukášem Dvořáčkem, kterého jsem koneckonců sám do projektu jakožto textaře vtáhl, vše doladili, vyjasnili si to a je z toho skvělá spolupráce. Je to šikovnej textař, kterých nikdy není dost, a já ho začal oslovovat i pro jiné projekty a práce.

Co značí název "MONO"?

To je ta narážka na tebou zmíněné retro. Naše texty jsou více či méně o dnešní přetechnizované, odosobněné době. Takže lehce nostalgicky voláme po starých, dobrých časech. Mono je jedním z exponovaných symbolů té minulosti. Je to navíc zvukomalebné, hezky uchopitelné slovo. Jo, a přiznám se, protože nápad vzešel ode mě, že mám odjakživa potřebu nazývat svá alba jednoslovně a navíc slovem, které je pro každý jazyk víceméně čitelné: "Stigmata", "Polarity", "Valerie", "Element", "Mono", ... Víme? (úsměv)

Deska má koncepční téma odosobnění vztahů, vzdalování se jeden druhého. Jste naštvaní na současnou společnost?

Ať se každý zamyslí. Tedy alespoň každý v našem věku. Myslím, že každýho z nás to čas od času štve. Reklamy se na nás valí ze všech stran, komunikuješ přes Messengery a tak dále. Nejsme ale zapšklí nerudové ani brblající dědci. Není v tom nic radikálního. Jen je to jedno z aktuálních témat, která prožíváme. O čem jiném přece taky zpívat.

Album vyšlo do nešťastné doby, kdy ho nemůžete přehrát naživo. Jak moc vás to limituje? Nebojíte se, že zůstane bez povšimnutí, když se teď řeší problémy existenčního charakteru?

To by takhle mohl teď přemýšlet každý interpret. Což nás zároveň uklidnilo. Nejen kulturní svět se zastavil ze dne na den kompletně. Tedy ne jen naše kapela, ale všechny. Jen při tom startu je to fakt nešikovný. Nevadí, nezbývá než si počkat. Po létě už snad bude jasněji nejen s koncertováním.

Nahrávka obsahuje duet se Žofií Dařbujánovou z MYDY. Proč padl výběr právě na ni?

Řekl jsem, že bych rád nějaký featuring. Ideálně s někým, s kým se samozřejmě známe a zároveň to bude zajímavé, možná až nečekané spojení. A Žofie byla jasná volba. Už jen tím, že ji možná většina lidí neslyšela zpívat česky. Pohybuje se v jiném žánru. Jsme rádi, že na nabídku bez váhání kývla, a jsme taky rádi, že bude na našem křtu v Praze a dáme si song společně.

Jak to vypadá s návratem Imodia?

Jsme stále v pravidelném kontaktu. Jsme přátelé, kteří se stále navštěvují. Našemu bubeníkovi se momentálně narodilo dítě, takže se všichni radujeme. S Danem se potkáváme pravidelně v Hradci Králové, kde vedeme nahrávací studio. Navíc s ním každou chvíli na něčem dělám a využívám jeho kytarové schopnosti. Ronoon si teď potichu taky chystá nějakou muziku. Nějaké představy a lehké plány se už rýsují, ale zatím nic konkrétního.

Hostoval jsi na posledním koncertu Mandrage. Jaké to bylo takto rychle naskočit jako náhrada?

Myslím, že nikdo z nás všech hostů se necítil jako náhrada. Byli jsme prostě hosté v nelehké situaci kapely, jejíž členové jsou naši přátelé. To znamená, že jakmile člověk mohl alespoň s něčím pomoci, pomohl. V mém případě to bylo odzpívat jeden song. Byl to hodně emotivní večer jak před pódiem, tak za ním. Při poslední písni jsem neudržel slzy ani já, přiznávám se bez mučení. Když sami víte, co práce a úsilí dá vykopat svoji kapelu alespoň někam, natož tam, kam se to povedlo Mandrage, a najednou ty kluky vidíte odcházet z pódia za frenetickýho řevu a ti kluci vědí, že je to dost možná naposled a je konec, tak vás to prostě sebere. Ještě teď mám husí kůži, když ti odpovídám. Přeju všem jen to dobrý.

Krom moderování v rádiu s Pištou se věnuješ produkci. Aktuálně pomáháš například Láskovi nebo své partnerce Žanetě. Co tě na tom nejvíc baví a jak se vyvíjejí nahrávky? A s kým dalším ještě pracuješ?

Je to tak. A když už mám pocit, že je toho hodně, naložím si ještě víc. (smích) Mě produkce hudby zajímala vždycky a myslím, že jsem se v tom našel. A už to není jen říct někomu, ať zkrátí refrén nebo zrychlí celou skladbu. Opravdu na těch písních s dotyčným pracuji a snažím se vymáčknout maximum. S Láskou to bude nakonec celé album, právě teď ho finišujeme. S mojí Žanetou je vše v procesu a nejspíš se ještě před létem dočkáme první písně. O tom, jaké to je a bude, ti už musí odpovědět sama, každopádně do toho vkládám velké naděje. Moc mě to baví a přijde mi to v něčem jiný, než to, co tu od zpěvaček máme. Má svůj svět, kterej je plnej barev, halucinací, snů a pohádek. A bude to česky, nutno podotknout. (úsměv) Občas něco dělám pro kamaráda Lukáše Chromka a průběžně pracuju spíše s mladými interprety.

Prý chystáš i něco pro svého tátu, je to tak?

Je to tak! Trvalo to, ale i současný nekoncertní čas tomu dopomohl. Na všem špatným je třeba hledat pozitiva. Takže se to posunulo už do takové fáze, že můžu potvrdit sestavu muzikantů, kterou jsem dal pro tenhle projekt dohromady. Adam Jánošík z The Atavists, Wojttech z Vanua2 (ex-Blue Effect) a Daniel Franc z Imodia. Ten příběh je vcelku jednoduchý. Můj táta je celoživotní rocker, muzikant a začal se tak trochu bát stáří. Rozhodl jsem se ho proto něčím zaměstnat a nic blbějšího než mu napsat songy a nechat ho projít celým tím nejen nahrávacím procesem, mě nenapadlo. (smích) On mi v životě věnoval opravdu hodně, tak bych mu to rád nějak vrátil. Hudba je myslím ten nejlepší prostředek. Jinou ambici to momentálně nemá. Ale kdo ví, třeba se ti to bude líbit a pak i dalším lidem a bude to mít úspěch. Žánrově je to mix americký country, hard rocku, blues a rokenrolu.

Už jsi někoho odmítl a odkázal ho na někoho jiného?

Odmítám, odmítám. V první řadě z časových důvodů, kdy už to prostě nestíhám, a pak jednoduše taky proto, že mě to buď neoslovuje nebo že cítím, kdy má na to kapela ještě čas. Už jsem několikrát upřímně napsal, že to chce ještě strávit nějakou dobu ve zkušebně a pořádně cvičit. Pak si můžeme zase dát vědět. Ale jinak jsem otevřený úplně všemu, takže se neváhejte ozvat. (úsměv)

Tvoříš si i pro sebe do šuplíku? Sólovku nechystáš?

Do šuplíku jsem bohužel nepsal nikdy. Rozhodně ne texty. A záměrně říkám bohužel. Neumím to, jsem neskutečně línej, a proto když přijde čas na psaní textů, je to pro mě tryzna a strašně těžkej čas. Musím se úplně odtrhnout od reality, opíjím se, nespím, sebetrýzním se, jinak ze sebe nedostanu to, co chci. Ale když se to narodí a pak se dívám na ty cáry papíru, kde je milion škrtanců, ale ten text tam prostě je, je to euforie! Rád bych ovšem uchystal úplně něco jinýho. Třeba nedávno, když jsem se dozvěděl, že vypnuli TV Slušnej kanál Rebel, kde jsem měl pořad Flashback. Byl sledovaný a mezi muzikanty i diváky oblíbený. Po pár letech jsem bouchl do stolu a rozhodl se, že se alespoň pokusím nějaký pořad znovu mít. Toho prostoru pro kapely, muzikanty je u nás fakt žalostně málo a mě to štve. Takže se chci alespoň o něco pokusit, než jen u panáka poslouchat nářky nás muzikantů, že nemáme kde odprezentovat tvorbu v éteru. Uvidíme, držte mi palce, jsem znamení Býk, takže se jen tak odbýt nenechám.

Renda skládá i filmovou hudbu (mimo jiné byl nominován na cenu Českého lva za film "Na střeše"), ale třeba i muziku k reklamám. Tebe nic takového neláká?

Jak říkám, jsem otevřený všemu. Baví mě kreativa všeobecně. Když se to týká hudby, kde se snad celkem orientuji, tím lépe. Já už nějakou reklamní hudbu v minulosti dělal, ale spíše nárazově. K filmové hudbě mám óbr respekt. Ale tak třeba nebude jednou Renda stíhat a přijde můj čas! (úsměv)

Jak tě změnilo otcovství, pokud jde o vnímání hudby? Co jsi díky tomu zjistil?

Že si musím vážit daleko víc času! (úsměv) Time management je to, co jsem se musel teď v životě naučit nejvíc. Nehodlám šidit mýho syna. Teď během těch karantén mi to stačilo bohatě. Odvezl jsem je na chalupu mimo Prahu a viděl jsem je jen chvíli jednou za týden. Strašný. Každopádně na hudbu, hlavně na tvorbu člověk musí mít klid. Všechno ale jde, když se chce. Což mě, notorickýmu lenochovi, jde někdy fakt těžko! (smích)