Zatímco eponymní debut a čtyři roky stará řadovka "Hebké bolesti" i přes účast řady hostů akcentovaly písničkářské základy, nová kolekce už je v tomto ohledu opravdu kapelní nahrávkou, inklinující k rockovému zvuku. Touto metamorfózou prošly také některé starší skladby. Tři ze sedmi položek alba jsou tak pouze aktualizované verze kousků z "Hebkých bolestí", které zachycovaly emozpěv ještě ve složení Ondřej Vyšehradský a Marek Drahoňovský. Aktuálně už se tímto názvem prezentuje pětice hudebníků, figurujících paralelně také ve skupinách jako MarZ, baset+ nebo Bran.

Staré songy nepůsobí na "Spolu" dojmem bonusů, naopak zapadají do celkového kontextu díla. To začíná rozervanou zpovědí "Podsvětí" s refrénem "Prosím odpusť jsem shnilý, ospalý a kříž, který nesu, ztělesňuje můj dědičný hřích" a po postupném smiřování se se sebou i s ostatními končí až nepatřičně optimistickým "Okamžikem". Tato píseň představuje také nejkratší, nejhitovější a do určité míry také nejprvoplánovější položku desky a je trochu paradox, že právě ji emozpěv zvolili pilotním singlem.

Zato zmiňované úvodní "Podsvětí" představuje dobrou ukázku toho, co posluchače v následující půlhodině čeká. Z akustického úvodu totiž song v pěti minutách postupně graduje k hutným, tvrdě rockovým plochám, a vymezuje tak hranice, ve kterých se zbytek nahrávky pohybuje. Podobné schéma rostoucího napětí sice sledují i další skladby, díky pestrosti hudebních výrazů jednotlivých členů uskupení má ale každá z nich vlastní atmosféru. Bohatší zvuk a množství aranžérských nápadů zároveň bohužel ještě více utápí už tak často neprostupné Vyšehradského metafory, na čemž může mít svůj podíl i fakt, že jeho vokál tu není tak průbojný jako na předchozích počinech.

Zmiňovaným zařazením starších kusů působí "Spolu" spíše jako vizitka, prezentující nový zvuk formace. Na regulérní album si budeme muset ještě chvíli počkat.