První část rozhovoru si můžete přečíst tady.

Zvenčí se zdá, že až na komplikovaný vtah s partnerkou zpěváka Eloie nemáte žádné problémy a jste veselá parta chlapů. Na druhou stranu hodně kapel v poslední době mluví o depresích, nejistotě a podobně a zdá se, že už to není takové tabu jako dřív. Jak to vnímáš ty sám? Máš i ty nějaké své démony?

Samozřejmě, my jsme taky jen lidi. Není to vždycky jen pozitivní. Ta hudba, kterou děláme, vychází z našeho nitra a tam máme všechny druhy emocí. A temnota mezi nimi nechybí. Třeba ten song "Uncharted", o kterém jsme se už bavili, vychází z opravdu temného místa v mé duši. Je o velmi tragické situaci. Myslím, že všichni ve skupině máme své horší stránky a věci, kterými si sami musíme procházet. Rozhodně jsme měli jak vážně dobré, tak i velmi špatné časy. Celkově si myslím, že hudební průmysl byl dlouhá léta nastaven na mód "všichni jsme šťastní, všechno je úžasné a jsme extrémně úspěšní". Ale máš pravdu, mění se to. Chci říct - pořád jsme v v kapele v jádru pozitivně naladění, máme rádi naši práci a jsme šťastní, že jako skupina fungujeme, ale zároveň umožňujeme sobě navzájem procházet si i horšími časy, dáváme si prostor na to tím vším projít, jak kdo potřebuje. Nejsme jenom veselí panáci, ale skuteční lidé, kteří si procházejí svými vlastními problémy a bojují se svými pochybami. Určitě nás nechci stavět do role, kdy by všechno bylo fantastické. Když už se ale něco pokazí, jsem vlastně hrdý na to, že to u nás funguje tak, že se snažíme tím horším obdobím procházet společně. Hudba je skvělá v tom, že do ní můžeš vložit své obavy, a myslím, že ta naše by nebyla tak dobrá, kdybychom byli vždycky jenom šťastní.

A co třeba nějaké negativní recenze nebo komentáře na internetu? Dělá to s tebou něco?

Vůbec ne. Už jen nám to fakt jedno. Myslím, že obecně jsme šťastní, a jestli má někdo nějaký negativní názor nebo připomínku, je to v pohodě. Dnes už se takovými věcmi nezabývám. Pořád se občas děje, že nás někdo zkritizuje, ale ty pozitivní zprávy, které dostáváme od fanoušků, jsou v takové přesile, že si to nemůžu vynachválit. Navíc mi nepřijde, že bychom byli kritizování v nějaké masivní míře. V Nizozemsku jsme teď v pozici, že jsme se prostě stali největší kapelou v zemi. Samozřejmě se tudíž najdou lidi, které štve už tento samotný fakt. Logicky pak přijdou s tím, že když Kensington jsou číslo jedna, tak to musí znamenat, že stojí za hovno. A je to v pohodě. Nemůžu jim změnit jejich myšlení, tak se tím ani nezabývám. Dělám prostě, co mám rád, a upřímně řečeno je mi to vlastně fuk (smích). Zajímají mě názory mých spoluhráčů, mé rodiny, přátel, ale nějaký kluk nebo holka na internetu... Z toho už jsem vyrostl.

Zpátky k muzice. Už v minulém rozhovoru jsi mi říkal, že váš poslední koncert na Szigetu, kde jste hráli ve stanu A38, ti hodně utkvěl v paměti. Víš už teď, jestli přijedete zase se stadionovou výbavou, rolemi papíru, konfetami a plameny, nebo to bude spíše jen klubová show se světly?

No, letos budeme hrát na hlavní stagei.

Nekecej! Tohle ještě nikdo neví!

Jo, už to máme potvrzené a je to pro nás velká čest. Jestli se nepletu, bude to už počtvrté, co na Szigetu budeme hrát. V tom stanu je to parádní, protože i když venku svítí slunce, uvnitř je tma, klimatizace a veškeré vybavení. Ale když to teď bude hlavní pódium, tak to bychom se sakra měli snažit něco zajímavého dotáhnout a předvést to nejlepší, co umíme. Upřímně ale ještě nevím, co to bude. Bude potřeba zjistit, kolik místa budeme mít ještě v tourbusu, a přitáhnout si tam naše speciální překvapení. (smích) Chtěl bych, aby to byla nejlepší show, co jsme tam kdy zahráli. Bude ale těžké to trumfnout, protože všechny koncerty, co jsme tam měli, byly neskutečně parádní. Je to asi náš nejoblíbenější festival, takže, jak se říká, máme velké boty k naplnění.

Ještě mě zajímá jedna věc. V Rotterdamu jste v lednu hráli s DI-RECT (viz video výše), které jsem vůbec neznal. Co jsou zač a jak došlo k tomu, že jste si dali společně Nirvanu, Rage Against The Machine, Oasis nebo Robbieho Williamse? Co to bylo za akci?

Ta událost se jmenuje Vrienden Van Amstel Live a koná se každý rok v Rotterdamu. Sezvou tam vždycky dvacet největších umělců z Nizozemí a ti pak hrají něco společně. Můžou to být covery, může to být vlastní materiál. Trvá to, tuším, jedenáct večerů, takže je to v podstatě taková prodloužená oslava příchodu nového roku. Je u toho samozřejmě spousta chlastu a skvělé muziky.

DI-RECT je kapela z města Hague, jsou to naši kámoši a taky hrají rockovou muziku, a tak jsme se dohodli, že zahrajeme nějaké covery z doby, kdy jsme všichni ještě byli na střední. Začali jsme jamovat a vylezla z toho Nirvana a Rage Against The Machine. A k tomu jsme jako fór udělali ještě Robbieho Williamse, abychom tam měli i song, u kterého si se svou dívkou můžete na večeru k oslavě ukončení studia společně zatancovat na plese. A pak musíš počkat několik hodin, než tam dohrajou všechny ty pitomé R&B a hiphopové srance, abys nakonec mohl s kámošema pořádně zařádit na Nirvanu a RATM. (smích) Nějak takhle jsme si to představovali. Byla sranda to chystat i pak hrát naživo, protože na pódiu jsme byly dvě plnohodnotné kapely, což bylo deset nebo jedenáct lidí, pak tam byly chorály od pěveckého sboru a k tomu ještě celý symfonický orchestr. Dohromady tak sedmdesát, osmdesát lidí na stagei. To byla fakt sranda. Mám radši akce, kde je to více jako jakési hudební pískoviště než ty extrémně vážné příležitosti, na kterých účinkujeme jinde.

Máš nějaké další sny, s kým si zahrát naživo?

Je to obecně těžké, když máš jako kapela hrát s jinou kapelou... No vlastně ne, kecám, když jsme to zrovna udělali s DI-RECT (smích). Ale kdybych měl někoho vybrat, tak asi hlavně ty formace, které inspirovaly nás samotné, jako třeba Foals, Tame Impala, Foo Fighters. To by bylo vážně super. "Dámy a pánové, prosím přivítejte Foo Fighters a s nimi i Kensington z Holandska!" (smích) To by bylo fakt k popukání. Ze sólových interpretů bych vybral asi Billie Eilish...

Cože?

Jo, vážně. Jako popový interpret je fakt zajímavá. A vážně dělá něco nového, což si myslím, že je v téhle době extrémně těžké. Proto si myslím, že je to někdo, kdo teď dělá velmi dobrou práci.

Jak s odstupem času vnímáš vaši novou studiovku "Time"? Pořád ji považuješ za vaši nejlepší práci? Máš tam stále stejného favorita, kterého obzvlášť rád hraješ naživo, nebo se to mění? A pokud ano, která skladba tě baví aktuálně?

Jsem na naši desku velmi pyšný. Vím, že je to strašné klišé říkat jako umělec o svém novém albu, že je jeho nejlepší, ale vážně si to myslím. Baví mě samozřejmě "Uncharted", pořád si užívám "What Lies Ahead"... vlastně asi všechny. Třeba ještě "Chronos" je super song, protože je perfektně komponovaný v tom smyslu, že se dá úžasně nasvítit. Má takový neobyčejný vibe, nikdy jsme nic podobného nenahráli, proto se mi líbí, že tím můžeme v podstatě povznést náš koncert na další level. To podle mě už bylo potřeba, protože jsme se stejným programem objížděli svět už třetím rokem, a tak se ti přirozeně stane, že si pak už říkáš, že už toho bylo dost (smích). Už jsme pak hráli ty stejné songy pořád dokola, takže s těmi novými nám to umožňuje vybírat si z našeho katalogu songů jako z bonboniéry. Navíc jsme ty nové věci ještě naživo moc nehráli, pořád je před námi celý rok plný koncertů, takže asi ještě asi zjistíme, které zafungují nejlíp. Třeba "Perfect Family Day" jsme hráli léta naživo, než jsme ji dali na desku, ale ty ostatní v nás pořád ještě rostou a čekáme, co se z nich vyvrbí.

Tos mi nahrál na další otázku. Tím, jak víc a víc koncertujete po Evropě, a tím, že kluby, v nichž hrajete, jsou stále větší, říkám si, jak dlouho ještě tenhle vzorec budete následovat. Pořád byste chtěli prorazit i ve zbytku Evropy, nebo už přemýšlíte o dětech a klidném životě s rodinou?

No, já se vlastně před pár měsíci stal otcem.

Wow, tak to gratuluju!

Díky. Můj syn má teď půl roku, takže jo, začínáme zakládat rodiny. Jak víš, Eloi už otcem je, ale na druhou stranu pořád milujeme život na turné a chceme to dělat dál. Milujeme být v kapele. Nizozemsko je malá země, kamkoliv můžeš dojet za dvě hodiny, takže pro kapelu, která odsud pochází, nedává smysl bookovat si po zemi hotely, když z jakéhokoliv koncertu můžeš vždycky přijet zpátky domů. S turné je to ale jinak. Vezmeš si všechny věci, odehraješ koncert, sbalíš to, jedeš celou noc tourbusem, vzbudíš se v jiném městě a takhle pořád dokola. A to je něco, o čem sníš, když zakládáš kapelu. Proto se o to vždycky budeme pokoušet. Je to v naší DNA. Máme obrovské štěstí, že jsme se v naší zemi dostali jako kapela tak vysoko, ale pořád máme spoustu ambicí. A dojet do měst jako Praha, Varšava nebo Budapešť, kde vidíš, že jsme se zase trochu posunuli, je kolikrát ještě větší a cennější zážitek než odehrát další show v Amsterdamu. Jsme proto stále velmi vděční, že tyhle šňůry můžeme absolvovat.

A co třeba USA? Máte v plánu prorazit taky tam?

To určitě ne. Jsme sice ambiciózní, ale zároveň i realističtí. Chceme se soustředit na Evropu. Víme, že v Americe a koneckonců ani ve Velké Británii tolik fanoušků nemáme. Obě země jsou naprosto odlišné trhy. Je tam už tak neskutečně těžké prorazit, a když jsi ještě k tomu z Nizozemí jako my, máš to ještě těžší. Chceme proto investovat veškerý náš čas, energii, peníze a všechno ostatní na zbytek Evropy a samozřejmě i na náš domov. Dává to větší smysl. Navíc nemáme nekonečné zásoby energie a zdrojů, takže jsme si museli vybrat. A vybrali jsme si to takto, protože, jak jsi řekl, v těchto státech se stáváme stále většími a zároveň i v Amsterdamu je pořád všechno perfektní.

Jsi si obecně vědom nějaký velkých průšvihů během vašich posledních turné? Jsou třeba koncerty, které se vyloženě nepovedly nebo kde se něco rozbilo, někdo nedodržel slib a podobně?

Myslím, že máme celkem štěstí na to, že máme v kapele a v týmu kolem nás dost chytrých lidí, kteří brání tomu, aby se nějaké podobné průšvihy stávaly, a tak jde vždycky spíš jen o to, jak se na vystoupení připravíme a duševně naladíme my sami. Po těch patnácti letech v kapele už prostě víme co a jak a chybám se celkem umíme vyhnout.

Myslím, že zlomový pro nás byl rok, kdy jsme se doma z klubů, jako je Paradiso s kapacitou 1 500 lidí, posunuli do Heineken Music Hall, kam už se vejde 6 000 návštěvníků, a pak ještě do Ziggo Domeu s kapacitou 17 000 lidí. To všechno se stalo během jediného roku. To jsme si říkali: Sakra, co se to děje, můžeme pokračovat podobným tempem i nadále? Pamatuju si, jak jsme hráli v tom Heineken Music Hall, což bylo hned po opravdu dlouhém evropském turné se třiceti zastávkami a měl to být náš zlatý hřeb celé šňůry. A já si říkal: Jestli tohle byl ten vrchol, tak co to sakra náš tým blbne, že máme jít do haly Ziggo Dome? To byl, tuším, rok 2015. A jen co se to oznámilo, bylo za pár minut vyprodáno i tam. Naštěstí to pro nás dopadlo dobře a udrželi jsme se na té šílené horské dráze a zase se do ní koncem roku vrátíme. Vím ale, že když jsme v té aréně měli hrát poprvé, bylo to šíleně stresující období. Krátce předtím jsme jeli odehrát pár koncertů do Polska a chytli u toho dost nepříjemnou chřipku - ne takovou, jako je coronavirus (smích), ale fakt hrůza. Všichni v kapele, včetně zvukařů a techniků jsme byli dost nemocní a za týden nás měl čekat dosud největší koncert naší kariéry. Naštěstí se nám podařilo se uzdravit natolik, aby se vystoupení mohlo konat, a dopadlo to dobře.

Moje poslední otázka bude možná trochu kontroverzní. Před pár dny jsem se dočetl, že starostka Amsterdamu chce zakázat volnou distribuci mariuhany a také dostat z města prostituci. Nevím, jestli se to už stihlo navrhnout oficiální cestou nebo jaká je aktuálně situace, ale i tak se zeptám: Co si o tom jako někdo, kdo tam žije, myslíš?

(dlouho přemýšlí) Myslím, že pokud zakážeš prostituci, nic se tím nezmění. Lidé si vždycky najdou cestu. Na druhou stranu věřím ve smysluplné regulace, ať už se to týká drog, prostituce nebo čehokoliv jiného. Třeba v případě mariuhany ovšem můžeš vidět, že v Kanadě, Urugayi, Spojených státech, kde se o to stará stát a je to regulované, se z toho nestává nějaký zásadní problém. Řekl bych že všechny tyhle věci, které spadají do jakési šedé zóny, je vždycky lepší nějak regulovat, a získat tak nad nimi kontrolu. Zakazovat to úplně nemá smysl. Jak jsem řekl, lidi si vždycky najdou cestu. A myslím, že ty ženy, kterých se to týká, by tím zákazem byly postižené úplně nejvíc, takže by to bylo kontraproduktivní. Nějaký způsob regulace je asi lepší, než se jako vláda tvářit, že to neexistuje a dívat se jinam. To je takový můj skromný, liberální názor.

Díky moc. A díky i celkově za tvůj čas, bylo to příjemný rozhovor a pokud už se nám nepodaří ten koncert v Praze, tak minimálně snad ještě ten Sziget nebo Ziggo Dome by se podařit mohly.

Taky děkuju. A pokud by se nám nakonec přece jen nepovedlo ten pražský koncert uskutečnit, budeme rozhodně chtít najít cestu, jak se k vám vrátit v nejbližším možném termínu někdy na podzim. Musíme tomu koronaviru prostě říct, aby se nejdříve uklidnil a pak už šel do hajzlu.