Na dvou vyprodaných koncertech v O2 areně nabídl Marek Ztracený premiérově fanouškům ke koupi nové album "Planeta jménem stres". Oficiálně ho vydal pár dní nato, v den svých 35. narozenin. A i kdyby chtěl, nezakryje na něm, že ho nahrával v možná nejeuforičtějším životním období.
Své nejzásadnější písně složí většina hudebníků v dobách, kdy je život zrovna nešetří. Také
Marek Ztracený zažil časy nešťastných lásek,
pádů z oblaku a alkoholových dýchánků. Bouřlivé mládí ale nechal za sebou a jako otec a budoucí manžel dnes ve své tvorbě hledá spíše témata, která přináší každodenní běžný život. Taková, se kterými se dokáže ztotožnit většina posluchačů.
Na čerstvé desce se snaží předat pozitivní slova lidem, které v práci štve šéf, kterým vadí, že mají pár kilo nadváhu, nebo těm, kteří jsou zoufalí z toho, že nežijí život, jaký vídají v televizi. Ve většině skladeb je ale velmi osobní. Vyzdvihuje své nejbližší (snoubenku i syna) a zdůrazňuje význam, jaký v jeho cestě mají, popřípadě se s nadhledem omlouvá za své chyby a nedostatky.
Svou šestou řadovku opět nahrával s producentem Daliborem Cidlinským jr., takže není divu, že v lecčems navazuje na dva roky starou studiovku
"Vlastní svět". I když jsou jeho s lehkostí servírované melodické písničky ve své podstatě konzervativní, mají příjemně barvitý zvukový kabát.
Přesto kolekce v některých momentech překvapí, třeba hravou mandolínou v singlu "Tak se nezlob", hostováním
Rytmuse v titulním (výborně vygradovaném) songu nebo rockovým nádechem songu "Obyčejný člověk". Více než kdy předtím však rodák ze Železné Rudy hraje na poklidnou notu.
Zejména ve druhé polovině nahrávky nevystupuje jako hladový hitmaker, ale spíše jako smířlivý písničkář vyprávějící velmi konkrétní příběhy a pocity. V kusech jako "Tak ti tu říkám", "Už je to tolik let" nebo "Až se tě někdo zeptá" nehledejte žádné umělecké metafory. Ztracený nazývá věci pravými jmény. Některé posluchače může tento přístup odradit, platí však, že právě pro autentičnost jeho tvorby i vystupování na nic si nehrajícího
kluka ze Šumavy si získal tak masovou oblibu.
Není vůbec jisté, že k optimistickým skladbám z tohoto alba bude zub času tak lichotivý jako k jiskrným trvalkám typu "Ztrácíš", "Pohádky" nebo "Pády", které dokážou i po letech při živé prezentaci vzbuzovat silné emoce. O tom, že zpěvák otiskl do desky svůj život takový, jaký právě je, však není třeba pochybovat. A vyčítat mu, že dosáhl osobní spokojenosti a
kariérního vrcholu, by přece bylo zcela absurdní.