Když Marek Ztracený přesně před rokem ohlásil svůj záměr koncertovat v O2 areně, mnozí si mysleli, že si ukousl příliš velké sousto. Vždyť ještě v listopadu 2017 slavil jako obří úspěch vyprodání čtyřtisícového Fora Karlín. Výše své vytoužené laťky se však nezalekl a vytrvale kráčel za svým cílem. V uplynulých dvanácti měsících se jeho jménu nešlo vyhnout. V rádiích, na festivalech ani na billboardech. I díky tomu dokázal arénu zaplnit patnácti tisíci lidmi ne jednou, ale hned dvakrát.

Publikum prvního ze dvou vystoupení mu rozehřál František Nedvěd s doprovodnými muzikanty. Diváci z řad dvacátníků a třicátníků, kteří v hale převažovali, zřejmě nejsou cílovou skupinou, pro kterou tento písničkář obvykle vystupuje, o vřelé přijetí se ale obávat nemusel. Hity z jeho repertoáru zkrátka zlidověly a znají je všichni. Nedvědovo jméno nebylo v harmonogramu předem ohlášeno, takže se jednalo o překvapení vděčné pro všechny generace.

Ztracený, který příchozím v exkluzivním předprodeji nabídl svou novou desku "Planeta jménem stres" a před koncertem z ní v hale pustil pár skladeb, byl dochvilný - na pódium nastoupil přesně v půl deváté, jak slíbil. Na rozdíl od Fora Karlín, kde se tenkrát hned v úvodu zašmodrchal do konfet, se tentokrát začátek obešel bez komplikací. Pokud tedy pomineme slabší ozvučení, které bohužel poznamenalo nemalou část večera. Začalo se rovnou zostra - hity "MinuLost" a "Sex s ex".

Právě o známé melodie se dvouhodinová show opírala. Ukázalo se, že za dvanáct let od vydání průlomového singlu "Ztrácíš" dokázal rodák ze Železné Rudy rádiový éter obohatit o slušnou přehlídku nadčasových písní, které napsal nejen pro sebe, ale i pro své kolegy.

Obsah zkrátka vítězil nad formou. Na halové poměry byla výprava koncertu příjemně decentní. Prvky, které se u obdobných akcí již tak nějak přirozeně očekávají, nechyběly - došlo na konfety, plameny i průchod mezi diváky na vyvýšené pódium na opačném konci sálu. Pochvalme i originální projekční plochu a molo ve tvaru písmene M. Nejsilnější zbraní Marka Ztraceného ale zůstávají písničky.

Za pár dní pětatřicetiletý hudebník zpíval o lásce šťastné i nešťastné, o vzpomínkách na bezstarostné dětství prožité v devadesátých letech i o vlastním světě, který si vytváří ve své hlavě, protože ten skutečný se mu v mnoha věcech moc nezamlouvá. To vše s upřímností kluka ze Šumavy, jehož slovní přímočarost a srozumitelnost dokáže zarezonovat u většiny populace a zároveň obvykle nepřekračuje hranici kýče.

A pokud ji zrovna překročila, výjimečnost večera, kdy se plní dětské sny, to unesla. Třeba v "Písni rodičům", jejíž textová doslovnost byla v daný moment na místě. Obzvlášť poté, co zpěvák připomněl, že většina lidí se ambicióznosti jeho kariérního přání posmívala. "Ale ti dva nejdůležitější se nikdy nesmáli," řekl a k songu poté promítal fotografie z rodinného archivu.

Nedá se říct, že by se Ztraceného premiéra v O2 areně obešla úplně bez chyb. I na samotného interpreta občas tíha události dolehla a dopustil se drobných zaváhání, včetně zapomenutých slůvek. Co se však opravdu nadmíru povedlo, byla gradace koncertu. Své chytlavé písně zpíval absolvent konzervatoře do stále radostnější a stmelenější atmosféry.

Podobně jako při již zmíněném vystoupení ve Foru Karlín pomohla diváky vyhecovat Marta Jandová. Na pódium znovu vtrhla s čertovskou nespoutaností a dva duety s hlavní hvězdou - "Počasí" a "Káva a sex" - patřily k nejenergičtějším kouskům programu. "Ta holka je ďábel," utrousil trefně Mirek Slodičák za pianem. A hned poté se postaral o jeden z vrcholů dvouhodinového setu. Tklivou baladu "Něco končí", první píseň, jakou kdy napsal, doprovázely svítící telefony i husí kůže.

Sílu měla i prezentace skladby "Ta pravá", kterou připravil pro Karla Gotta. Loni zesnulý mnohonásobný slavík i s Markovým živým klavírním doprovodem zazpíval alespoň z projekce.

A když dozněla očekávaná "Ztrácíš", spolu s přídavkem přišel na řadu poslední host - Hana Zagorová. Ta kromě hitu "Můj čas" ze seriálu "Sanitka" zapěla i píseň "Já nemám strach" ze svého zatím posledního stejnojmenného alba. "Před dvěma lety, když jsi mi tu písničku složil, říkala jsem, že o tobě ještě uslyšíme. Ale že za dva roky vyprodáš dvě O2 areny, to by mě ani ve snu nenapadlo," pochválila jeho píli zpěvačka oděná v zářivě žlutých šatech.

Nebyla to ale poslední emotivní chvilka. Tu si muzikant nechal až na úplný závěr. Jak před několika měsíci přislíbil, koncert zakončil velmi osobně s písní "Naše cesty". Tehdy ještě nevěděl, zda se stane hitem. Stala, celá hala ji zpívala s ním. Sám Ztracený při její interpretaci prokázal mimořádný cit a vkus.

Cesta neposedného kluka z městečka pod horskými vrcholky za vysněným cílem skončila happy endem. Podruhé se před zaplněnou halu postaví v neděli. A nebyl by to Marek Ztracený, kdyby už si v hlavě nevytyčil další metu. "Uvidíme se ještě někdy?" zeptal se šibalsky nadšených fanoušků, zatímco se mu za zády zjevil nápis #SmerEden...