Uplynul sotva týden z nového roku 2020 a kmotra s kosou opět zapracovala. Hudební svět připravila o jednu z největších bubenických legend. Neil Peart, který svou muzikantskou kariéru spojil s kanadskými titány Rush, prohrál 7. ledna svůj boj s rakovinou mozku, Bylo nu 67 let.

Mnohými fanoušky, ale i samotnými bubnujícími kolegy byl dokonce považován za nejlepšího bicmana na světě, objektivně vzato je však na špici poměrně velká konkurence. V žebříčku 100 nejlepších bubeníků všech dob, který připravil časopis Rolling Stone, se Peart umístil na čtvrtém místě za Johnem Bonhamem z Led Zeppelin, Keithem Moonem z The Who a Gingerem Bakerem nejznámějším z působení v power-triu Cream.

Tak jako tak, minimálně mezi prog-rockery si Neil Peart prvenství drží, Byl to totiž právě on, kdo, inspirován frenetickou palbou již zmíněného Keitha Moona, zavedl do progresivního rocku novou úroveň virtuozity, která hudbu jeho kumpánů z Rush obohacovala novými nápady a nuancemi a posouvala ji do sféry okamžitě rozpoznatelné unikátnosti. Ostatní kolegové si na něm cenili i rytmickou přesnost, kterou dokázal udržet i přes množství neočekávaných zvratů a fines, kterými svou hru obohacoval.

K hudbě Rush, k nimž se připojil v roce 1974, přispěl nejen svým hráčským uměním, ale také coby textař, který do kapely přinesl onen pro ni později typický filozofičtější rozměr. Peart byl celý život spíše uzavřený, čas po koncertech trávil raději v klidu s knihou (sám jich také několik napsal) než na večírcích. I v pozdějších letech se obvyklé rutině vyhýbal a mezi jednotlivými štacemi cestoval sám na své motorce.

Poslední album s Rush "Clockwork Angels" natočil v roce 2012, naposledy s nimi vystoupil o tři roky později na jejich finálním turné. V devadesátých letech natočil dvě alba coby poctu bubeníkovi Buddymu Richovi a sám, ač už byl v té době považován za naprostou muzikantskou špičku, začal brát lekce od jazzového bubeníka Freddyho Grubera. Tehdy se nechal slyšet, že mu to přináší nový pohled na jeho vlastní hráčskou techniku.