I přes mnohá ocenění v oblasti world music a folku, která získala její první řadovka "Pustvopol", se Katarína Máliková rozhodla nevydat po vyšlapané cestě a naopak záměrně změnila styl. V temném elektronickém oparu čerpajícím z hudby osmdesátých let se snaží najít cestu ze strastí, které skýtá současnost. Místo košatých, barvitých motivů slovenského folku tak nabízí mrazivou melancholii s prvky bezmoci i naděje.

Máliková ale není ve svých skladbách doslovná. Pohled na dnešní svět popisuje prostřednictvím pocitů. Snad nejlépe je vtiskla skladbě "Čierna šelma" s téměř bolestně vyznívající elektronikou, která je přes svou nepříjemnost až líbezně návyková. Krásně metaforický je hned následující "Vodník", který pojednává o ztrátě důvěry blízké osoby. Posmutnělá je i balada "Biely deň", v níž autorka jasně projevuje své pocity: "Neverím na lásku, verím iba na smrt". Debut "Putvopol" byl ohromným překvapením, "Postalgia" ono překvapení trochu postrádá, přesto jde o silnou autorskou desku se silným skladatelským potenciálem a citelnou osobní výpovědí. Slovenská muzikantka si velmi schopně pohrála s novými motivy a aranžemi a ozdobila své písně současnými texty, které jsou zcela jistě náročnější než ty převzaté z lidovek, které jsou ale přesně to, co činí tuto nahrávku tak výjimečnou.