Není to nejstarší vzpomínka na ni, ale určitě je nejsilnější. Ona už o tom určitě dávno neví, ale já si to pamatuju, jako by to bylo včera. Psalo se 12. listopadu roku 2010 a Ewa Farna si mě v krnovském Kofola Music Clubu vytáhla během svého koncertu na pódium. Nejprve mě a další dvě o poznání mladší fanynky donutila tancovat, a když se písnička "Boží mlejny melou", tehdy zrovna čerstvý rádiový hit, začala přehupovat do druhé poloviny, půjčila mi mikrofon a s překvapivým zvoláním "Týýýjo, ty úplně umíš zpívat!", mě nechala skladbu dokončit za ni. A klub zaplněný převážně polskými fanoušky v bílých tričkách burácel.

Myslím, že ani jednoho z nás tehdy nenapadlo, že za bezmála deset let bude tatáž píseň patřit mezi úvodní skladby jejího jedinečného vystoupení se symfonickým orchestrem. A také se stane vynikajícím příkladem, jak ukázat, že toto spojení dopadlo nad očekávání výborně.

Dlouhé symfonické intro připomínající hučící les došlo k refrénu, který místo aby skladbu odpálil ke hvězdám, ji naopak naprosto zklidnil a umožnil Ewě zazpívat skoro šeptem. Hudba k tomu připomínala cvrlikání ptáčků. Husí kůže. Pak se píseň opět rozjela a tentokrát už refrén čněl nade vše naplno. Mezihra se sólem na piáno a vygradovaný finiš. Neskutečné. A sál opět burácí. Na rozdíl od mnoha jiných totiž zde všichni zúčastnění písně kompletně přepracovali, krátili, prodlužovali, měnili jim aranže i styl, jakým je třinecká rodačka zazpívá. A ta práce se vyplatila.

"Když se spojí velké hudební těleso s jiným tělesem, nemůže z toho vzniknout nic špatného," uvedla s výmluvným gestem rukou ukazujícím na její pas Farna a diváci se upřímně rozesmáli. A to ještě nevěděli, kolik vynikajících vtípků je během dvou hodin ještě čeká.

Podobné kooperace obvykle nutí ke zklidnění a nasazení vážné, mnohdy až snobské tváře. To by ale za mikrofonem nesměla být ztřeštěná šestadvacetiletá máma, která se přiznala, že nápad doprovodit "La La Laj" na ukulele a mini piáno dostala, když čekala svého syna Artura.

Rodina na jejím vystoupení vůbec hrála velkou roli. S tátou oblečeném v těšínském kroji a vyzbrojeném houslemi si dala dvě folklorní písně, s manželem Martinem Chobotem si zase zazpívala společný duet "Ta o nás". K nim jim Karlovarský symfonický orchestr vedený Janem Kučerou dodal až skoro filmově osudovou melodii. Přicházet stále s něčím novým, měnit hudební žánry, obměňovat koncerty, to je cesta k úspěchu.

Ne vždycky to samozřejmě zafunguje. Když ale vidíte, s jakou chutí si zpěvačka dala na jednu stranu popový hit "Dobré ráno, milá" s Davidem Stypkou, který aktuálně bojuje s rakovinou slinivky, a pak třeba úplně uskočila do "Jen tak", jazzu ve stylu Beth Hart, stojí to za to. Nebo když si s Michalem Pavlíčkem pořádně rockově zakřičela ve "Free Your Mind", načež se v dojemné vzpomínce na Karla Gotta "Pocta" rozplakala, aby pak klavírní baladu povýšila svým hlasem až kamsi do sfér, kde žije Adele, za což sotva po půlhodině koncertu sklidila zasloužené ovace ve stoje. To všechno je skutečný důkaz toho, jak neuvěřitelně tvárná a šikovná zpěvačka se z ní stala.

V "Měls mě vůbec rád" zůstaly hrát jen smyčce a bicí, přizpůsobivá kapela, v níž si nejvíce pozornosti ten večer užil kytarista, producent a bývalý člen Airfare Lukáš Chromek, na těch pět minut zcela zmizela z pódia. To aby po folklorní vložce mohla s bubny kolem krku nakráčet zpátky na stage se společným představením ve stylu dnes už zapomenutých Safri Duo.

Pořád se něco dělo. Buď zrovna ve "Vánocích na míru" na půlku publika padal sníh nebo se z dříve rockové vypalovačky "Ticho" stala balada doprovázená smyčci a piánem, což jí obrovsky slušelo. Vokální exhibice doprovodila finále "Všechno nebo nic", druhé standing ovation ale podle očekávání dostala ještě za "I Will Always Love You" od Whitney Houston. Při ní jí sice přeskočil hlas tak, že si ji raději dala ještě celou znovu, ale i když pak na druhý pokus pár detailů změnila a chybělo jí tam sólo na saxofon, pořád zůstává jednou z mála českých zpěvaček, které si mohou na jednu z nejtěžších písní světové populární hudby vůbec pomýšlet. Na festivalech to ostatně běžně dává levou zadní.

Je neskutečné vidět, kam se za tu skoro dekádu od koncertu v Krnově posunula. Repertoárem, lidsky, v osobním životě i co do šíře hudebních žánrů, které už ovládla. Těch pokusů propojit dva odlišné světy už i v Česku bylo bezpočet. Kabát, Vypsaná fixa, Michal Malátný a řada dalších. A z toho, co jsem měl možnost vidět, se to dosud jedinému Mekymu Žbirkovi povedlo skoro tak, jako když se o spolupráci s orchestrem pokouší zahraniční hvězdy. Není to sranda, napasovat vaše písničky pro orchestr tak, aby hrály spolu, a ne proti sobě. Až teď. Možná vůbec poprvé to někdo konečně udělal opravdu skvěle!