Bylo to nevyhnutelné. Po několika článcích o koncertech v různých státech, desítkové recenzi alba "Rivals" a dalších dojmech všechno vedlo k jedné věci. Devět špičkových vystoupení nestačilo, pro jubilejní desáté bylo potřeba dotáhnout všechno do konce. Až na vrchol. A tak jsme letěli do Amsterdamu. Abychom viděli, jak vypadá koncert Kensington v domácím prostředí, když už se k němu v každém článku vracíme. Atmosféra, jakou skalní příznivci v hale vytvoří, přece musí být nesrovnatelná oproti těm, které vídáme jinde po Evropě. A sborové chorály v Ziggo Dome by měly čnít nad vše dosud viděné. A výsledek? Ne tak docela.

Ne všechno se totiž podařilo dle očekávání. Do Amsterdamu běžně doletíte letadlem zhruba za hodinu a půl. Ovšem ne na Mikuláše. Na rozmezí 5. - 7. prosince si totiž francouzští dopravci naplánovali stávku. Vadí jim, že prezident Macron, který vyhrál volby díky slibu, že zpracuje důchodovou reformu, dělá věci přesně naopak. Reforma nikde, místo toho právě dopravcům, kteří sami odcházejí do důchodu o zhruba deset let dříve než zbytek populace, sebral jistoty, a tak mladí lidé, kteří by dnes chtěli do tohoto státem kontrolovaného sektoru nastoupit, naopak budou mít s důchodem problémy. Pokud vůbec nějaký dostanou. A tak se vyšlo do ulic v míře, jakou tato země nezažila od roku 1995, a celá dopravní infrastruktura ve Francii naprosto zkolabovala. Vlaky nejezdí vůbec, lety se buď ruší nebo jsou zpožděné a kdokoliv v těchto třech dnech navštíví francouzský vzdušný prostor, může počítat s problémy. Naše letadlo tedy nakonec do Amsterdamu dorazilo s tří a půl hodinovým zpožděním.

Když ale po zdlouhavé a hektické cestě vystoupíte u arény z vlaku a v dáli před sebou vidíte gigantickou obrazovku, na které je nápis Kensington, vhání to slzy do očí. Jste tady. Ziggo Dome je hala, která je stejně velká jako naše O2 arena a nachází se hned vedle fotbalového stadionu Ajaxu. A místo průhledných oken, jako v případě vysočanské haly, má po celém svém obvodu obrazovku, kterou láká na chystané akce. Hrály a hrají v ní ty největší hvězdy. Kdybyste si chtěli udělat výlet, můžete tam v příštím roce vidět například tyto umělce: Snoop Dogg, André Rieu, Santana, Queen + Adam Lambert, Halsey, System Of A Down, Dua Lipa, dvojkoncert domácích Within Temptation s Evanescence, Camila Cabello, Jonas Brothers, Bon Iver, Simple Minds nebo taky rovněž domácí Armin van Buuren. Ten jediný tam bude koncertovat hned čtyřikrát za sebou. Mimochodem i s ním mají Kensington společnou písničku, jmenuje se "Heading Up High".

Všichni ostatní jmenovaní tam budou mít jeden, maximálně dva koncerty, z těch nadcházejících tam má tři jen Céline Dion. Kensington jich tam posledně měli hned pět za sebou. Všechny vyprodali. Celkově už mají na svém kontě desetkrát vyprodaný Ziggo Dome a jednou vyprodali i sousední fotbalový stadion. Tak moc velcí tam jsou. Nizozemí je přitom rozlohou i počtem obyvatel srovnatelné s Českou republikou. A dokonce i tisková zpráva k trojici letošních vyprodaných koncertů v této aréně hovoří o tom, že skupina může samu sebe považovat za nejúspěšnější kapelu z Nizozemí vůbec.

A to si vezměte, že kromě Armina van Buurena a Within Temptation nám země tulipánů dala ještě další hvězdy. Velmocí jsou například v oblasti EDM: Tiësto, Don Diablo, Ferry Corsten, Showtek, Fedde Le Grand, Afrojack, Martin Garrix. V devadesátkách to byli 2 Unlimited, 2 Brothers On The 4th Floor nebo Vengaboys. Pochází odtud také zakládající členové Van Halen. V metalu nesmíme zapomenout na The Gathering, Delain, Pestilence nebo Epicu. Pak taky Anouk, Caro Emerald, Candy Dulfer, De Staat, Clan Of Xymox, Noisia, Black Sun Empire a spousta dalších. A ačkoliv bychom v tom seznamu našli hvězdy, které by na rozdíl od Kensington i u nás mohly zaplnit O2 arenu, doma v Nizozemí se ti všichni musí sklonit před čtveřicí z Utrechtu. Tak obrovsky populární tam jsou. Stačí vejít do cukrárny v romanticky blikajícím historickém centru, které se před Vánoci odělo do odstínů červené a zelené, a do půl hodiny je uslyšíte v rádiu.

Když vejdete dovnitř arény, narazíte na pár věcí, které se oproti naší největší hale liší. Je tady spousta šaten obsluhovaných brigádníky z Randstadu, stovky zamykatelných skřínek a za jídlo se platí žetony, které si nejdříve musíte vyměnit u automatu za peníze. Fronty jsou tak samozřejmě dvojnásobné, snad to nenapadne nikoho aplikovat i v Česku. Po stranách prostoru pro stání jsou také stánky s Heinekenem, které si můžete v měkkém plastu (a případně ještě kartonovém úchytu, pokud toho nesete víc), donést až do kotle. Dokážete si asi představit ten svinčík, který na zemi zůstává po koncertě. Kotlem také podobně jako v Německu na festivalech prochází chlápci se sudem piva na zádech. A ještě jeden postřeh. Zatímco u nás a v sousedních státech chodí na koncerty Kensington spíše mladá generace, tady kromě nich najdete před pódiem i šedesátníky. A není jich málo. Skvěle zahraný indie-rock tady oslovuje zkrátka každého.

Bohužel se ale podobné rozmělnění fanoušků mezi všechny generace podepisuje na atmosféře, tom největším selling pointu, jaký by tento koncert měl mít. Je to první ze tří vyprodaných show. První halový set, který kapela dělá po vydání nejnovější desky "Time". Měli by tady tedy být ti nejvěrnější z nejvěrnějších. A místo toho je na ochozech mrtvo. Stoupnout nebo výskat si tam nikdo netroufne. A říkat tomu shluku lidí pod pódiem, kteří v ruce střídají mobil k natáčení nebo další pivo kotel, by byl eufemismus. Ani tam skoro nikdo neskáče. To je tedy obrovské zklamání.

Ale ještě něco málo k předskokanům Amber Run, z nichž jsme kvůli zpožděnému letu stihli jen dvě písničky. Je to dobrá indie-rocková kapela, to už víme z letošních Colours Of Ostrava, ideální support pro uskupení jejich formátu, jen bylo trochu zvláštní, že všichni muzikanti museli hrát jen na levé straně pódia.

Pak už ale obrovitánskou obrazovku pročísla svislá bílá linie a začala se otevírat jako dveře do nového světa. Kensington mají tři velké obrazovky přes celou zadní stěnu arény, netradičně na stropě je ještě čtvrtá. A světelný park je neuvěřitelný. Stroboskopy jsou namontované i na ochozy, desítky světel na pódiu a kolem něj vytvářejí úchvatnou podívanou, jaká si nezadá s koncerty Muse a jim podobným.

Začínalo se s novými singly "What Lies Ahead" a "Bats". Navzdory majestátnímu koncertu kvarteto nezačalo s manýry, frontman Eloi Youssef na stage naběhl v černém tričku, džínách a kulichu, ostatní na tom byli podobně. Žádná rozjuchanost, jen tradičně zkosený pohled, poklidné pochodování po scéně a poctivé přehrání hitů, tu s kytarou kolem krku, jindy bez.

Když v "Riddles" vybízeli členové k tleskání do rytmu, tleskalo se, ale nikdo to moc nepřeháněl. Jakmile spustili nejoptimističtěji znějící píseň z celého repertoáru, euforickou "War", čekali byste skákající dav. Čekali byste ho marně.

Přesto to byl vynikající koncert. Mohutný soundsystém dodával epický, křišťálově čistý zvuk a ani o show nebyla nouze. Nebyla ale prvoplánová. Byla rafinovaná. Na první pohled neviditelná. Rostla postupně. A objevovala se stejně nečekaně jako melodické breaky v jejich hudbě. V "All Before You" zahalila světla kapelu do barvy trikolory, plameny (!) zase vystřelovaly až ke stropu v teatrálně apokalyptickém "Regret". Ten vykřičník je tam proto, že ohně u koncertů Kensington nejsou běžné. Teď tam ale byly. A ne jednou.

Zpěvák nepřepálil start, a proto mohl překvapovat nečekanými výpady v průběhu celé show. Třeba v "Island" začal dřepící na okraji pódia a postupně byl jeho zpěv stále naštvanější, až se nakonec tleskalo do rytmu, píseň vygradovala a v jejím finále se opět objevily ohně a k tomu ještě i blesky. Agresivní vokál výborně fungoval i v novince "Insane", na skvělou "Part Of Me" bohužel nedošlo.

Album "Time" zaznělo téměř kompletní, kupodivu ale naživo jeho vrcholným dílem nebyla balada "Uncharted". Ta byla samozřejmě úchvatná, a to i přesto, že zrovna u ní žádná show nebyla. O pršící jiskry v posledním refrénu si přitom jasně říká. Kolik pro některé fanoušky tato skladba znamená, dokreslovaly i záběry na plačící dívky v publiku. Možná ale ještě silnější byla klavírní balada "Sorry", ta se naživo neskutečně vyvedla. A konečně také došlo na zmiňované chorály. V Nizozemí to totiž byla právě minulá řadovka "Control", která popularitu skupiny ještě podtrhla a vše z ní se setkávalo naživo s velkým úspěchem, včetně "Do I Ever" s rachejtlemi nebo singlu o závislosti na telefonech s názvem "Bridges".

Ta opravdová bomba ale přišla ale až v přídavku, kdy se dostalo na obě části "Chronos". V té první si kytarista Casper sedl za klavír, v té druhé dovedl kytarou skladbu k sonické instrumentální bouři. Kvůli ní byl před bubeníka postaven hořící táborák, který je symbolem nové studiovky. Na projekci za nimi pak efektně stoupaly jiskry vzhůru až ke korunám stromů. Ty byly zobrazeny na stropní projekci, čímž její existence konečně dávala smysl a vytvářela podivuhodnou 3D podívanou. Nádhera. Skupina u toho všeho na své poměry hojně komunikovala s publikem, což byly také jediné chvíle, kdy se na Eloiově tváři objevil úsměv. Mluvila ale pochopitelně ve své mateřštině, takže jediné, čemu jsme rozuměli, byla nizozemská dětská písnička pro Mikuláše.

Z muzikantského hlediska bylo jasné, které písně znovu uhranou. Ryzí Kensington, kteří umí praštit diváka v nejméně nečekanou chvíli jako ranní mrazík - to byly skladby "Perfect Family Day" nebo "All For Nothing", v níž na fanoušky vystřelily papírové role. Ty samé se pak objevily ještě v největším hitu "Streets". A fenomenální finiš zaznamenala nejprve svítícími mobily doprovázená "Little Light" a na úplný závěr ještě "St. Helena". U ní už zpěváka ohrožovaly plameny zepředu i zezadu a spolu s výbuchem jisker se to mohlo rovnat úrovni, jakou dokážou divákům naservírovat Rammstein nebo Parkway Drive.

Je k nevíře, že za to, do jakého roztrhání těla kapela hrála a jak úchvatnou show připravila, se diváci pořádně probrali až po polovině vystoupení. Ty ale nehodnotíme. Bavíme se tady o Kensington a ti naprosto dostáli všemu, co si člověk může představit a chtít pod pojmem stadiónová show. Byl to desátý koncert během pěti let a nejen díky setlistu snů byl samozřejmě a zcela zaslouženě jejich nejlepší. Vrchol blaha. Příští rok v listopadu se do arény Ziggo Dome kapela vrátí, před pár dny oznámila hned dva koncerty. Pro začátek. Otázka zní, co s tím teď uděláte?