Kensington se s veleúspěšnou deskou "Rivals", která si od nás vysloužila hodnocení 10 z 10, konečně dostali do světa a z kapely, která v domovském Nizozemsku dlouho dopředu vyprodávala stadiony, se stala formace, jež začíná rezonovat i v Evropě. Po řadě koncertů v Praze, Hradci Králové, Mohelnici i Majálesech jim aplaudoval zaplněný stan A38 na maďarském Szigetu a ani v dalších destinacích o příznivce neměli nouzi. Turné trvalo skoro dva roky a bez diskuze je dosud tím nejúspěšnějším, jaké zatím parta kolem Eloie Youssefa absolvovala. Přesto se jim v mezičase podařilo poskládat nápady na další album, s nímž se kapela 18. února vrátí do Prahy.

Zákulisních informací není mnoho, a když už na nějaké rozhovory narazíte, bývají většinou v jejich mateřštině, to ale neznamená, že by aktuální sbírka postrádala srozumitelnost. Naopak. Jestli totiž lze o "Control" říci něco s jistotou, pak že jeho hlavním záměrem je co nejbližší navázání na "Rivals" a podpoření jejího úspěchu dalšími hity. To se evidentně daří, neboť Ziggo Dome, což je nizozemská obdoba naší O2 areny, už na své listopadové koncerty mají pánové opět už dávno vyprodán. Tentokrát už ale dokonce pětkrát za sebou. Neuvěřitelné. Každopádně ačkoliv vaření podle stejného receptu není určitě stoprocentní, určitých styčných bodů si nelze nevšimnout.

Kupříkladu o síle přátelství pojednávající "Fiji" je díky hravé kytaře a houpavé melodii podobná staršímu singlu "Done With It", závěrečná "St. Helena" zase svým apokalyptickým a zničujícím finišem citelně navazuje na "Little Light", nejspíše proto, aby Kensington mohli svůj oblíbený závěr koncertů občas prostřídat.

Oproti tomu temnější a na perkusích postavená "Slicer" zní úplně nově a zlověstně hrozící "Regret", v níž frontman zpívá o hádkách a výčitkách, je také jednou z čerstvějších tváří, které skupina pojmenovaná podle jedné čtvrti v západní části Londýna nasazuje.

Navazování na minulou sbírku ale není jen o tom, která písnička připomíná předchozí materiál a která nikoliv. Velkou roli hraje také fakt, že kvalitativně čtveřice muzikantů pokračuje v zavedených pravidlech, takže aniž bychom opakovali veškeré argumenty z recenze k "Rivals", je třeba zmínit, že hudba Kensington stále stojí na fantastických melodiích, úžasně chytlavých riffech, zvonivých a efekty prohnaných kytarách, neskutečných gradacích, nečekaných vyhrávkách a aranžérských překvapeních, srozumitelných textech a v neposlední řadě také emotivním projevu nakřáplého hlasu zpěváka, který exceluje nejen v závěru klavírní balady "Sorry", ale i v expresivním a epickém refrénu titulní skladby "Control" a celé řadě dalších.

Potenciálních hitů je zde spousta, ať už se bavíme o nakažlivé "Fiji", instantní klasice "Rely On" nebo o předvídatelnosti a nevyhnutelnosti spravující "All Before You". Na druhou stranu album lehce doplácí na to, že moment překvapení si pro sebe uzurpovala předchozí sbírka, tudíž ten šok z toho, jak skvělý materiál máte před sebou, už není tak velký a nadšení je tedy trošku slabší. To by však fanouška indie rocku nemělo odradit, protože ať už jeho setkání s nizozemskými bohy proběhlo v minulosti nebo to nyní bude premiéra, čeká ho strhující jízda, na kterou nezapomene. Tak do toho.