Jan Haubert v rozhovoru pro MusicServer mluví o památném žofínském koncertě jako o zázraku. A má pravdu. Kromě jím zmiňovaných technických komplikací, které vystoupení provázely (téměř nikdo neměl vlastní aparát, basista hrál rovnou do mixpultu...), se Visacímu zámku po bezmála sto deset minut "komponovaného" koncertu podařilo udržet zcela unikátní atmosféru a zahrát tak, jak by se to už znovu povést nemuselo. Jaké štěstí, že bubeníka Jirku Pátka napadlo ten památný únorový večer strčit do mixpultu nahrávací kazeťák!

To, že recenzovaná nahrávka tenkrát kolovala v tisících domácích kopiích (nakonec nesla také punc zakázaného ovoce, což byla, z dnešního pohledu trochu paradoxně, výrazná deviza pro množení) je jedna stránka věci a rychlé šíření by samo o sobě nemuselo jít ruku v ruce s kvalitou obsahu. Co je však téměř neuvěřitelné, "Žofín" ani po necelých dvaceti letech nezestárnul a dnes má rozhodně co říci nejen těm, kdo už původní záznam ve svém archivu dávno mají.

Výhodou Visacího zámku bylo a jest to, že se drží poetiky, která je na momentálním státním režimu, hlavních hudebních proudech či módních vlnách zcela nezávislá. I hudební stránka koncertu inspiruje k výkřikům o nadčasovosti. Aneb také muzikantký anděl strážný musel tenkrát nad pódiem přelétnout - tah, jaký má například "Kanárek", sólo, které se povedlo v "Aspirinu", hitovost, jakou už tenkrát měly "Dopravní značky", či psychedeličnost "Babice" by se opravdu jen s mírnou nadsázkou daly přirovnat k tehdy hvězdným Clash. To, že ona "poetika" Visací zámek v průběhu dvaceti let existence lehce pohltila a dnes jsou spíše jejími sluhy než pány, ponechme teď stranou. Vracíme se ke kořenům vzniku fenoménu Visací zámek, ke kořenům, které jsou rozhodně zdravé a čisté.

Možná právě dnešní doba, kdy je patrný návrat k opravdovosti a původnosti těch kterých žánrů a kdy začíná znovu vítězit kritérium obsahu nad formou (jejíž dokonalost se pomalu stává samozřejmostí), je pro oficiální vydání "Žofínu" ideální. Těžko si představit exemplárnější koncert české punkrockové kapely. Krátké jednoduché riffové písničky se vtipnými, roztomile nablblými až okatě dementními texty, ironické průpovídky mezi skladbami (nakonec i v nich by se dnešní Haubert mohl u Hauberta před dvaceti lety inspirovat), evidentně spokojené publikum, kotel z propocených triček a rozlitých půllitrů... co si přát do encyklopedické ikonky rockové scény druhé půlky osmdesátých let víc.