Když charisma vládne: Mark Lanegan zahalil Lucerna Music Bar do temnoty

Britové The Membranes, kteří se na scéně pohybují už od roku 1977, působili tak trochu jako divný support. Alespoň na pohled. Čtyři pánové v letech a jedna zahalená bytost za laptopem, punková image i stylově příznačná divokost. Od věci to ale rozhodně nebylo, obzvláště zařadíme-li jejich autentický post-punk do kontextu s novou Laneganovou deskou, která se k inspiraci tímhle v temnotě si libujícím a specifickém, basy tepajícím soundem nepokrytě hlásí.

Jejich čtyřicet minut temnou vesmírnou energií nasycené muziky uběhlo v příjemném tempu a těch mnoho desítek let na scéně (byť s přestávkou) na nich moc znát není. Naopak bylo vidět, že možnost hrát si viditelně užívají. Hlavně frontman John Robb, věčně jednou nohou opřený o bariéru před pódiem a máchající hlavou baskytary nad prvními řadami, hecující a neustále pobízející publikum, se bavil královsky.

Mark Lanegan na sebe nenechal dlouho čekat. Jenže od začátku - jakkoliv to v důsledku zas tak velký vliv na dojem z koncertu nemělo - bylo něco špatně. Zpěvák, jištěný svým dlouhým hraním prověřeným bandem, se snad ještě více než normálně uzavřel do vlastní bubliny, jejímž středem je stojan od mikrofonu. Prakticky nulová komunikace s publikem, na konci jen letmé poděkování a kvapný odchod do zákulisí. Ale což, tenhle chlapík byl vždycky spíše soustředěný introvert než bavič.

Laneganovým trademarkem je jeho hlas. Temně sametový, specificky zabarvený, slovy vinařské terminologie s buketem v podobě lehce hrubého chrapláku. Ve středu ale nebyl úplně ve své kondici. Místo sametového pohlazení zněl Lucerna Music Barem jakýsi šmirglpapír hrubšího zrna. Je to hlasová poloha, která u něj nevadí, víme, že ji umí, ale dojížděly na to zejména nové věci, které stojí na široce rozkročených melodiích.

Nejkřehčí skladba z aktuální nahrávky, "Playing Nero", ostatně v Praze ani nezazněla a to na předchozích koncertech v setlistu byla. Ze "Somebody Knockin‘" zaznělo plných sedm songů, solidně zastoupené byla i deska "Blues Funeral", kam chraplák patří (byť sílu klenuté "Ode To Sad Disco" to lehce obrousilo). Příjemně potěšila i tečka v podobně "Killing Season", která zazněla v podobě, která se více než albové verzi blížila té, do níž ji remixovali UNKLE. A fungovalo to zatraceně dobře.

Temnota v textech, temnota na pódiu. To se tentokrát zahalilo do temně modré a rudé barvy, všechno, i absence jakýchkoliv projekcí, stahovalo veškerou pozornost nabité malé Lucerny k hudbě a k osobnosti stojící na pódiu. A její charisma a síla, kterou vyzařuje, hravě překryly i jisté nedostatky, které byly v Praze tentokrát přítomné.