Že o Yungbludovi ještě hodně uslyšíme, bylo jasné už v srpnu, když na maďarském festivalu Sziget takřka zaplnil stan A38 a… blá blá blá. Máte déjà vu? Žádný div. Díky, že nás čtete pravidelně.

Ale jinak jo, ten člověk je fenomén. A my tak zase jednou byli na koncertě, kde už bylo dlouho dopředu jasné, že v tak komorním prostředí už ho znovu nikdy neuvidíme. Yungblud jde nahoru a je k nezastavení. Futurum Music Bar v lednu, Rock For Church(ill) v létě, hodně dlouho beznadějně vyprodané Roxy na podzim a příští rok třeba Forum Karlín? Je to dost dobře možné.

"Dneska ráno jsem se vzbudil a necítil jsem se moc dobře. Ještě před půl hodinou jsem si říkal, jak mizerně mi je. Ale pak jste deset minut před začátkem koncertu skandovali moje jméno tak hlasitě, že jsem to slyšel až v šatně. A říkal jsem si: 'I Think I‘m Ok.'"

Nenápadná a dost možná i neplánovaná narážka na jeden z největších hitů dobře ilustruje, jaká atmosféra v Roxy panovala. Zaplnili ho totiž teenageři, z nichž poměrně solidní část může muzikanta znát i díky jeho účasti na soundtracku k Netflixovskému seriálu "13 Reasons Why", jenž se zabývá podobnými tématy jako umělec sám. Hledání sama sebe. Problém s akceptování toho, kým jsem. A to jak sám sebou, tak svým okolím. Snaha přizpůsobit se. Nezdary se zapadnutím do kolektivu. Deprese. Takovým tématům náctiletí rozumí. A když je to navíc zabaleno do atraktivního, růžovočerného obalu, kdo by to pak nemiloval?

Yungbludovu hudbu není snadné zařadit. Je to hip hop? Je to punk? Rock? Nebo snad pop? Všechno dohromady? Ať je to, co je to, skvěle se na to paří. Už od úvodní "21st Century Liability" vnuk Ricka Harissona z legendární sedmdesátkové kapely T. Rex rozeskákal skandující fanoušky k nezastavení. Ječení a pištění bylo spoustu po celou dobu koncertu a to dvaadvacetiletý interpret ani nemusel nic říkat. Úplně stačilo, když svou atypickou tvář proměnil v grimasu jako od Jokera. Nebo vyplazoval jazyk po vzoru Genea Simmonse z Kiss. Nezáleží na tom, co dělal. Dokonce ani nevadí, že dobrou půlku show byl zvuk přímo katastrofální, protože to bylo většině fanoušků jedno. Byli v rauši z toho, že svého miláčka vidí naživo.

Kult osobnosti a fakt, že Yungblud zásadně vystupuje v ženském oblečení, má bezpochyby obrovský vliv na to, jak rychle mu příznivci přibývají. Zároveň by ale mělo zaznít, že tomu dost pomáhá i jeho pódiový projev. Málokdo umí tak fenomenálně pracovat s davem.

Rozpoutat šílenství. Rozjet circle pity například na "I Love You, Will You Marry Me" a pak radši song restartovat, když to vypadá, že si lidi ublíží. Plivat vodu tak, že budou zmáčení lidé křičet "Ještě!". Mávat nad hlavou duhovou vlajkou. Půjčit si princeznovskou korunu a nevypadat s ní hloupě. Zahrát ještě nevydaný song a u toho bouchat do tamburíny, jako by na ní ta písnička stála. Skočit do publika a uprostřed kotle hulákat refrén "Kill Somebody". Nebo třeba sednout na židli a na španělku zahrát "Castle Sabotage" a "Waiting On A Weekend".

Když došlo na hit "I Think I‘m OKAY", který před pár týdny dal Machine Gun Kelly v Praze dokonce dvakrát za sebou, jakou to mělo sílu, mohl koncert úplně klidně skončit. Bomba, jakou jen tak něco netrumfne.

On ale měl v zásobě ještě zpěvný singl "California" nebo z aktuálního EPčka pocházející "Braindead!", kterou odehrál v mikině Korn a s kytarou kolem krku, nebo titulní kus "The Underrated Youth". Ten disponuje takřka stadionovým rockovým refrénem a naživo fungoval neskutečně. Shrnout by se to dalo asi jako další koncert velké hvězdy v malém klubu. A takové bývají nejlepší.