A nic se na tomto trendu neměnilo ani letos. Středa totiž jasně patřila (polemiky nechme v tuhle chvíli stranou) papírově největší hvězdě festivalu, Parkway Drive. Ale popořádku, ani zdaleka totiž nešlo jen o tyto Australany. Ke klasickému uvítacímu rituálu - výměně papírové vstupenky za (tentokrát jedovatě zelený) náramek s čipem, vstupní kontrole (i letos důkladné, ale rychlé), nabití čipu a první kontrole stánku s oficiálním festivalovým merchem - hrálo mladé prog-rockové trio Toska. Jistá rozháranost celé situace ale způsobila, že mě nedokázali úplně nadchnout. Při soustředěném poslechu jsou strhující, velké pódium je však trochu utopilo.

Přesný opak lze říct o Crossfaith. Japonci svou hudbou i energickým projevem zadní pódium i okolí dokonale a v podstatě jako lusknutím prstu ovládli. Jejich výrazný, důraznou elektronikou podložený cyber-metal na první dobrou uhranul a do prostoru pod pódiem se začal snášet jeden plavec na rukou diváků za druhým. Exotická akvizice vše zválcovala natolik, že vyměřená třičtvrtěhodina utekla až příliš rychle.

Poněkud jiné publikum přitáhli veteráni Voivod. Spolehlivé jméno, spolehlivý výkon. Před nedávnem v pražském Futuru jim to sedlo o něco lépe, tady se jejich energie trochu rozpouštěla a i to nadšení samotných interpretů bylo jaksi slabší. Následující folk-metaloví Ensiferum si vybrali, co do počasí, nejhorší slot dne. Hned na začátek jejich vystoupení se spustil solidní liják a vytrval až do jeho konce.

Ne že by to nakonec nějak vadilo. S prvními tóny jejich řízné a skočné muziky, ideálního to soundtracku pro loupežnou vikingskou výpravu, se totiž v davu otevřel mocný circle pit, který strhával další a další nadšence a neustával. Bylo docela zábavné sledovat kytaristu Markuse Toivonena, kterému škubaly koutky pobavením nad nezastavitelným vírem energie, který se na ně valil zpod pódia. A pod už tak rozžhaveným kotlem ještě přitápěly hity jako "Lai Lai Hei" či "One More Magic Potion".

Z koncertu ukrajinského fenoménu Jinjer jsem slyšel jen konec a zatím mě (ani svými nahrávkami ani naživo) nepřesvědčili. Jejich kouzlu jsem zatím nepodlehl, vokální kvality i charisma zpěvačce Tatianě nicméně upřít nelze.

O největší zklamání dne se postarala polská Batushka. Ta svým albem "Litourgiya", které míchalo black metal s pravoslavnými chrámovými zpěvy, a koncertním provedením v podobě mše dokázala svého času řádně provětrat žánrové vody. Jenže se letos rozpadla, respektive jméno, obsah i vizuální forma byly jejich tvůrčímu mozku Krzysztofovi Drabikowskému ukradeny. A dost často platí, že když dva dělají totéž, není to totéž, a taky to, že originální forma ledacos zakryje, ale schází-li duch, k ničemu to není.

Nový materiál je sice zasazen do stejných kulis, ale ani zdaleka nemá tu sílu, kterou mělo první album. Na pódiu se tak odehrávala kašírovaná nuda zahalená do vůně kadidla a nabubřelosti zlacených svatých obrázků a větrem věčně zhasínajících svíček. A ani publikum, zvláště polské, to lidem v kápích na jevišti nedarovalo. Mezi skladbami se ozývalo skandování "Krzysztof, Krzysztof!" a místo klasických metalových paroháčů se nad hlavami objevovaly vztyčené prostředníčky.

Therion naopak překvapili. Jejich vystoupení, postavené výhradně na kompletně přehrané stěžejní stylotvorné desce "Theli", jako by bylo z jiného světa. Světa, který dokázal přece jen temný, na tvrdých riffech postavený většinový styl festivalu prozářit operním kýčem, monumentálními orchestrálními pasážemi i klasickým přístupem ke kytarové hře. Bylo to místy na těsné hranici kýče, ale ve své podstatě dokonalé. Všechny ty hudebně a pěvecky náročné pasáže se podařilo převést do živé podoby s naprostým důrazem na přesnost. Švédové se opírali pouze o hudební monument, kterým "Theli" i po vice než dvaceti letech zůstává, show potřeba nebyla. A nijak to nevadilo.

Už výše jsme psali o pomyslném vítězství formy nad obsahem. Opakovalo se ve středu ještě jednou, bohužel zrovna u hlavní hvězdy programu, Parkway Drive. Nicméně, je třeba uznat, že na rozdíl od Batushky není těžké tomuhle spolku sednout na lep. Moc dobře vědí, co dělají, a jsou schopni svou velkou stadionovou show přenést i do polních podmínek festivalů. A to včetně nástupu s pochodněmi prostředkem davu, vodopády jisker, efektním použitím plamenů i smyčcovým kvartetem na zvedajících se platformách. Potěšil i basák Jia O'Connor, který i přes zranění odehrál celý koncert na vozíku - a nijak mu to neubralo v nasazení.

Hlavním trumfem kapely je ale stále zpěvák Winston McCall, který má energie na rozdávání a na scéně působí, že se samým zápalem roztrhne. Škoda, že jeho fenomenální výkon (fyzicky i pěvecky) není podpořen i podobně silným materiálem. "Crushed" či "Vice Grip" jsou slušné a funkční pecky, celé je to ale ve své podstatě jen tradiční metalcore, který už těžko může přinést cokoliv nového. Parkway Drive to bezesporu umějí prodat. Ještě chvíli po koncertě jsem měl dojem, že to bylo vážné dobré. S odstupem ale zůstala jen nafouknutá bublina.

Parkway Drive byli pro mě středeční konečná. Po nich hráli ještě Frog Leap. A prý byli dobří a i přes pozdní hodinu si na přehlídku metalových coververzí počkalo početné publikum.