I když ono to slovo punk je hodně přitažené za číro. Na Folkových prázdninách totiž zpravidla hrají umělkyně a umělci, kteří umějí více než tři akordy (třeba Omar Sosa by mohl vyprávět).

A to, čím byla letošní přehlídka lidové a folkové hudby ze všech koutů světa v Mňaměšti výjimečná, by se dalo označit spíše jako překvapivá a dechberoucí spojení a neuvěřitelné kontrasty, jakkoliv punkově se to všecko mohlo jevit.

(Festivalový playboy štěbetá s dívkou z pořadatelského týmu. Je mladá a hubená, asi nejmladší ze všech. Brzy odcházejí.)

Aby bylo jasnější, o čem je řeč. Představte si Félixe Lajkó z Maďarska a skupinu Vołosi z Polska na jednom pódiu. Maďar rozehraje sólo, Poláci mu odpovídají. A nebo naopak. A při každé takové odpovědi se jeden ke druhým nebo druzí k prvnímu nakloní... no, úplně takovým tím rockerským až heavymetalovým způsobem. A ta duše se valí z pódia v takových vlnách, až člověk přestává vnímat, jak instrumentálně a posluchačsky náročné kusy ten Lajkó vlastně hraje.

A podobné vlny (vlastně ještě větší) valilo do publika o pár dní později trio Talisk. Ten nejmenší akordeon na světě se mimochodem jmenuje concertina a prsty jejího vlastníka Mohsena Aminiho po ní kmitaly tak rychle, že nebyly vidět.

(Festivalový playboy štěbetá s nějakou dívkou. Je mladá a hubená, ale je jiná než včera.)

A co teprve, když spustila skotská čtverka RURA. Tenhle koncert se nedá popsat, to se muselo zažít.

Popsat se ale dá vystoupení dvou černoušků jménem Omar Sosa a Seckou Keita. Ti mnohé návštěvníky překvapili tím, že když se ke Keitově tradiční západoafrické harfě zvané kora přidalo Sosovo piano, nastal punk jazz jak vyšitý.

(Festivalový playboy hraje s kapelou na jedné z vedlejších stageí. V kapele mají zpěvačku. Je mladá a hubená.)

Nejvíc punk ale bylo, když se po týdnu seznamování se a zkoušení potkaly na pódiu tři harfy - jedna patřila Catrin Finch z Walesu, druhá Edmaru Castañedovi z Kolumbie a třetí (kora) zmíněnému Seckou Keitovi - a v přídavku je doplnila Jitka Šuranská a společně si dali moravskou lidovou. Tahle duše byla hustá tak, že by se dala krájet.

A duše Belgičanů z Wör byla zlatá tak, že se pak tihle naprosto zlatí kluci postarali o to, že podzámeckým kempem u táboráku snad poprvé za historii Folkovek zněly dudy.

(Festivalový playboy odjel. Po areálu chodí dívka. Je mladá a hubená. A zamilovaná. Jiná, než byla loni. A jiná, než bude příští rok.)

Byl to týden, jakých člověk moc nezažije. Týden charakteristický svébytnou (ač někdy svéráznou) dramaturgií a snad ještě svébytnějšími (a svéráznějšími - poměr žen v kožichu či s přelivem zřejmě letos hrozně trendy barvy moči smíchané s modrou záchodovou dezinfekcí k ženám zvaným lesany neboli batika-chlupy-korále neboli sedmero sukní bývá tradičně asi 1:200) návštěvníky. A těch dětí! A psů! A lidí! Už se dokonce stávalo, že jste některé ani nepotkali, i když jste věděli, že tam někde jsou (Verčo! Jitko!).

Organismus jménem Folkové prázdniny zkrátka rozdal celou svou duši, ukázal (jak po jeho skončení dojatě poznamenal šéfdramaturg Michal Schmidt), že může být tou akcí, která dokáže člověka vytrhnout z podivně rostoucí nenávisti ve společnosti, a šel zase na rok do hajan. Dobrou noc.