The Cure loni oslavili čtyřicet let na scéně, v těchto dnech vstupuje do kin záznam oslavného koncertu "The Cure - Anniversary 1978-2018" z londýnského Hyde Parku. Luděk Fiala z kapely Decline se za jejich kariérou ohlíží prostřednictvím desítky skladeb, které jej zásadně ovlivnily a hudebně následně nasměrovaly.
Píše se rok 1978 a
The Cure hrají své první koncerty pod tímto finálním jménem a začínají natáčet svůj debut "Three Imaginary Boys". Ten vychází 8. května 1979 a parta okolo Roberta Smitha na sebe začíná strhávat pozornost. S každým následným albem se fanouškovská základna rozšiřuje. Důležitými momenty v kariéře skupiny je třetí deska "Faith" (1981) a hned následná "Pornography" (1982). S "Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me" (1987), "Disintegration" (1989) a "Wish" (1992) přichází i nálož hitů jako "Just Like Heaven", "Lullaby", "Pictures Of You" nebo "Friday I'm In Love".
Mezi řadovkami Smithově formaci vyšlo i mnoho koncertních záznamů, na jednotlivých singlech byla rozházená spousta béček (tyto songy uceleně shrnuje box
"Join the Dots: B-Sides & Rarities 1978-2001 (The Fiction Years)").
Robert Smith měl rád také remixy a různé alternativní verze, za zábavu tak považoval i vznik kolekce "Mixed Up" (1990), které skvěle cestu vyšlapal singl s remixem hitovky "Close To Me", i jejího loňského pokračování s názvem "Torn Down". Zatím posledním albem je již jedenáct let stará nahrávka
"4:13 Dream", ale výhledově bychom se měli dočkat i jejího následovníka.
Letos The Cure vstoupili do Rokenrolové síně slávy a stále koncertují. Jednou z festivalových zastávek bude i ta na Colours Of Ostrava, kde v sobotu 20. července odehrají více než dvě hodiny trvající set. Těsně předtím do světových kin (česká nevyjímaje) vstoupí snímek "The Cure - Anniversary 1978-2018", který režíroval Tim Pop.
"Nikdy jsem Roberta neslyšel zpívat tak dobře. Ani The Cure podle mě nikdy nehráli soustředěněji a silněji," nechal se slyšet. Luděk Fiala ze skupiny
Decline rekapituluje historii tohoto kultovního bandu prostřednictvím desítky písní seřazených chronologicky, některé z nich možná zazní i v Ostravě.
10:15 Saturday Night / Killing An Arab |
Dvě písně, ale na koncertech vždy patří k sobě, postupně z nich vznikla jakási dvojskladba. V "10:15 Saturday Night" je zajímavé, že se dá rytmicky chápat i jako shuffle, mezi jednotlivými čtvrtkami si můžete počítat do tří a vychází to. Pseudoorientální sólo v "Killing An Arab" mi vždycky přišlo trochu zbytečně popisné. Smith mohl vysvětlovat pořád dokola, že se inspiroval knihou a že mužem na pláži z Camusova románu "Cizinec" mohl být kdokoliv, ne nutně Arab. Ale plácne tam sólo s orientálními postupy. Měl si za tím stát. V posledních letech zpívá neškodné
"Killing another", což chápu jako zbytečný ústupek politické korektnosti. Připomíná mi to, jak v "Nejisté sezóně" chtěli po Cimrmanech vyměnit cikána za koňského handlíře.
Kolik emocí se dá vyjádřit na pouhých čtyřech akordech opakovaných do zblbnutí. Kolečko A-C-F-D jen třikrát naruší krátká mezihra se změnou v harmonii, ale jinak se vše odehrává v hypnotickém kruhu, což nakonec potvrzuje i zpěv, který graduje repeticí slova
"again", které v základní verzi zazní jednadvacetkrát, na koncertech ještě víckrát, a to, prosím pěkně, na jeden nádech. Přesto se v průběhu písně odehraje příběh. Minimalistická staccatová basová dohra je muzikantsky dost zrádná věc - vypadá to jednoduše, ale o to větší je ostuda, když to nevyjde přesně.
Pomalá, zadumaná, depresivní skladba, v níž basa hraje repetitivní melodickou linku ve vyšší poloze, zatímco harmonie sedí na spodních tónech kláves. A ten text! "Faith" není o náboženství. Já v ní vždy slyšel usilovné hledání důvodů a motivací, proč vůbec žít. A zpomalující se kopák na konci skladby jako by symbolizoval vadnoucí tlukot srdce. V kontextu posledního verše -
"I went away alone with nothing left but faith" - člověka napadá, že víra samotná (například v lepší zítřky) asi ne vždy stačí.
Vlajková loď alba "Pornography". Harmonický minimalismus opět v akci, většina věcí se tu odehrává na dvou sousedících akordech. Zkreslená bicí smyčka s rychlou kadencí kopáků, syrová kytara a text, který nepřináší žádný souvislý příběh. Je spíš jako novinové výstřižky článků popisujících nejtragičtější okamžiky 20. století: války, masakry, utrpení, zoufalství.
Jeden z takzvaných veselých singlů nacházejících se na albu "Japanese Whispers". Zábavný osmdesátkový popík s poťouchlou hlavní melodií, která zní nejlíp, když se hraje na kazoo. Na posledním koncertě v Praze mě bavilo sledovat brilantního kytaristu Reevese Gabrelse, jak vybrnkává ty jednoduchoučké vyhrávky. Asi jako jízda s Ferrari do večerky.
Luděk Fiala a Deep Decline
© Ondřej Michal Deep Decline se dali dohromady v roce 1991 coby Deep Decline - The Cure Revival Band. Během jejich funkčního období hráli v sestavě Luděk Fiala (vokály, kytary), Jiří Březina (kytary), Vladimír Srb (basová kytara), Boris Vostrý (klávesy) a za bicími se postupně vystřídali Jerry Žák a Michal Franěk. Postupem času začali pánové vydávat vlastní materiál, pod hlavičkou
Decline tak vyšlo épéčko "Radio Hits" a alba "Podzim" a "Den se otočí". Po oslavách deseti let na scéně postupně utlumili činnost a Luděk se začal více věnovat produkci. Jeho cit pro detail se nesmazatelně zapsal do posmrtně vydaných nahrávek
Petra Muka, zejména do znamenité desky
"V bludišti dnů". Dále pracoval na zatím poslední řadovce
Báry Basikové "Slzy" a byl i u vzniku projektu
MikAel a jeho debutu
"Easy". Vedle toho pomalu probouzí k životu i samotné Decline - vydal s nimi povedené épéčko "Reborn" a singl
"Save Your Life".
Jedna z klasických otevíracích skladeb na koncertech. Čtyři rychlé sextoly na malý tom a pak už energická kytarová hradba opírající se o valivé tempo. Chápu to jako výpověď člověka, kterým lomcují zvířecí pudy a nesnáší se za to. Ale možná jsem úplně mimo.
Lítost z rozchodu, ale tentokrát negativní emoce nedrásají, melancholie je tady příjemná a akordy hrané na piano ve staccatových osminách charakter písně odlehčují. Tehdejší kytarista Porl Thompson si tu střihl sólo na saxofon a je to asi jediná skladba v daném žánru, kde mi tenhle prvek nijak zásadně nevadí.
Tahle písnička je jako načechrané peříčko, hlavní kytarový motiv se prolétá s klávesovou melodií jako dvě hrdličky. Jenže hrdličky, o kterých se tam zpívá, si o svých citech nějak nedokážou srozumitelně promluvit, a tak se na konci písně zamilovaný sameček ocitá sám a sám nad rozbouřeným mořem. Happy end nečekejte, pořád jsou to
The Cure.
V podstatě veselá píseň s lehce hororovou atmosférou. Pavouk požírající svou oběť údajně pochází ze Smithových nočních můr. Paralelu zde ale možná najdou lidé bojující se závislostmi, kteří si mohou připadat podobně konzumováni tím, čemu propadli. Odehrává se opět většinou na dvou akordech, ale harmonická úspornost je tu opět ku prospěchu věci. Táhlý smyčcový motiv střídající se s pizzicatovými přiznávkami se zaryje do paměti.
Ze dvou popových singlů z alba "Wish" ten méně profláknutý. Kytarové vybrnkávání se tu postupně vrství, v jedné chvíli se přes sebe převalují až čtyři motivy, při hraní naživo se holt musí některé oželet. Nekomplikovaná energie a text, který tradičně nenabízí jednoznačnou interpretaci - opět se tu motáme mezi vztahy a drogami.
