The Cure nejsou standardní kapela, spíš taková definice citově rozhozené indie kapely. A "4:13 Dream" je deska, která se skvěle poslouchá bez toho, aby si o ní člověk něco musel myslet. Doporučitelná začátečníkům, rozpláče i kované znalce, a ve srovnání s diskografií posledních deseti let drží krok s tím nejlepším. To vše je hodné uznání, ale progrese - na níž už celou dekádu Robert Smith z vysoka kašle - by se hodila také. Tím, že na něco podobného jsou staří, protože začínali už v 70s, bych se moc neoháněl. Haters potěší, že se Cure nikam neposouvají, z toho, že ale nezní jako svůj revival, mít asi radost nebudou. Smith a spol. sebe samotné připomínají ("Underneath The Stars"nabízí otvírák "Disintegration" po dvaceti letech, "Freakshow" je kytarovější hit "Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me", "Switch" je gotický nátěr strašící všechny nasrané a opuštěné duše), leč nijak trapně, pateticky ani nuceně. Fanoušky rozdovádí, že vycpávky na albu nenajdou.

Hrají už roky, do sebeparodie kalibru Alice Coopera mají tak daleko jako White Stripes do složitého komponování na úrovni Pink Floyd. Když se z charakteristických znaků stává klišé, musíte se rozhodnout, jestli zvednout obočí nebo rozevřít náruč. Kytarový hluk valící se přes Smithův rozervaný vokál, pomalu se rozjíždějící baladu, skladby na téma láska prošpikované slovy cry, scream, dream, bleed najdete na každé desce. Rozličnost materiálu a náladu určují dikce, naléhavost a aktuální instrumentální obsazení. Už tři roky hrají jenom na kytary, předchozí eponymní album znělo jako těsně před infarktem - brutálně, punkově, nekompromisně. Nové se otáčí zpět ke sladkobolné romanci - méně bolesti, více naplněné lásky. "I love what you do to my heart / It's the best, oh yeah" v tak juchů podání jako v singlu "Only One" Robert Smith ještě ke slyšení nebyl.

Jestli byla minulá deska punk, tak ta nová je funk. Smith se se svými boys nesoustředí na to, jak své věrné fans odrovnat zemitou kytarou, ale pracuje se skočnými rytmy a proměnlivými tempy. Neřve, píská si. Dal dohromady asi to nejvyrovnanější za svou kariéru. Ne, "4:13 Dream" není deska popisující čistě radostnou zamilovanost, "4:13 Dream" je pořád deskou Cure. Zahuštěné aranže skladbám berou popové ambice - zejména proto "4:13 Dream" žádnými "The End Of The World" nebo "Before Three" nebo "(I Don't Whats Going) On" nedisponuje. Není náhodou, že žádný ze čtyř singlů nešel na důstojné hitparádové místo, deska má na výměnu přitažlivý alternativní odér tolik vlastní druhé polovině devadesátých let. Závěrečná děsivá hororová dvojka "Scream" a "It's Over" razítkuje další ustálené klišé - schizofrenii až za hrob.