Na nové studiové album Petra Muka se čekalo dlouhých pět let. Byla to časová smyčka, během níž se i v jeho životě změnilo mnoho, zakončená náhlým, tragickým finále, kdy nás navždy opustil. Nesmazatelně se zapsal do historie české hudby a to nejenom díky působení v kapelách Oceán a Shalom. Čím více se zaposloucháte do Mukovy bohužel poslední desky "V bludišti dnů", tím více se vám odkryje jeho vnitřní bolest a svět nekonečného hledání poklidu vlastní duše. Křehkost se tu potkává s nabitou energií, byl by to velký comeback.

Zásadní změnou, která pomohla nabrat ztracenou víru v sebe samotného, byla výměna teamu. Už tedy nečekají okoukané klávesové aranžmá Michala Šetky, s nímž Petr v posledních letech utápěl svůj potenciál. Luděk Fiala a Vladimír Srb (oba z Deep Decline) se chytli příležitosti a vytvořili pro Muka dlouho hledaný sound. Ten k jeho výraznému hlasu pasuje a odkrývá jeho plné možnosti. Střet mnoha hudebních rovin přesto nalézá konzistenci mezi popem, dark wavem, kytarovým zvukem a vlivy z Dálného východu, ke kterému Petr Muk choval vždy náklonnost. Naordinovaný elektronický podklad nic nenarušuje, vše tu zapadá do fungující mozaiky pocitů.

Duo Muk-Fiala našlo sounáležitost v tom, co s oblibou poslouchají (a nemusejí to být jen Depeche Mode, U2, The Mission a celá řada dalších), ale bez nutnosti cokoliv kopírovat. Odhalená melancholie osmdesátých let dostala novou tvář a náboj. Soumrak myšlenek v "Cítím (vítr ve tváři)" je prvotním impulsem, který propojuje vesměs celý komplet. "A stejně tě ztrácím" je jasným hitem; ten nemá daleko k chytlavosti písniček "Den se otočí" nebo "Až budu velkej" (z desky "Den se otočí" Decline, vzpomínáte?). "Chiara", "Dům v oblacích", "Pod černým nebem" nebo melodramatická balada "Spolu" jsou další odvrácené atmosféry, díky nimž se k albu "V bludišti dnů" budete vracet.

Další velkou devizou jsou texty, ty jsou, jak je již dobrým zvykem, převážně dílem Honzy Dvořáka. Je v nich dostatečně patrné, co Muka za těch zmíněných pět let potkalo, ať už to byly věci veselé (narození dcery Noemi), ale i ty smutné (vracející se deprese). V nejeden moment se tu zachvěje balanc nad rozhraním života a smrti (ono odcházení a loučení se tu celkem často objevuje). Věčný souboj dobra a zla je na tomto místě převlečen za melancholii, potemnělou romantiku a náznak optimistických vyhlídek.

Do titulku jsem si dovolil citovat text oceánské písně "Černé je nebe", kterou jsem v poslední době poslouchal asi nejvíce. "V bludišti dnů" je procítěnou Mukovou zpovědí, ta je podána s nadhledem a dostatečnou podporou vyzrálosti. Pryč je zbytečně roztříštěné zalíbení se rádiím. "V bludišti dnů" je hodně dospělý pop a bude patřit k tomu nejsilnějšímu, co Petr Muk na své sólové dráze natočil. Současně to bude hluboce vrytá vzpomínka nejenom pro jeho fanoušky...