Oslavy pětadvacátého ročníku jednoho ze dvou nejdůležitějších hudebních festivalů u nás začaly už v prosinci, kdy se díky adventnímu kalendáři den co den vyloupávala ohlašovaná jména. Skvělý nápad, jen tak dál. Vydařila se i dramaturgie s poměrně jednoznačným zaměřením na rockovou, metalovou a tomu příbuznou hudbu s občasnými úskoky stranou, aby si to své našel snad každý. Za to ostatně přišla pochvala i od Leoniden hrajících na scéně Evropy 2. Ta se, coby druhá největší stage, nachází letos na staronovém místě ve staronovém šapitó. S tím se tak na jednu stranu pojí její nižší posazení a skromnější produkce spojená s problematičtějším nazvučením, na druhou stranu je ale kde se schovat před deštěm nebo naopak před přímým sluncem, které by letos snad mělo vydržet po celý festival. Také ostatní stage už se konečně nenacházejí v hangárech, které prostě dobře nenazvučíte, ale venku, kde sice vypadají skromně, ale o to lépe to zní.

Z dalších novinek se v areálu uzavřela brána z campu plus a work campu, všichni návštěvníci tak bohužel musejí chodit hlavním vchodem, a cesta ke stanu se jim tak podstatně prodlouží. Všechno zlé je ale pro něco dobré, takže se na druhou stranu v areálu nachází více atrakcí. Cedrové sudy s vodou, svalová soutěž Ninja Factor nebo pětadvacet značek piva. Každému, co jeho jest.

Chválíme také, že první zahraniční lákadla se nenaplánovala až na šestnáctou hodinu jako v minulých letech, ale že už v poledne jste se mohli potkat s britskými Boston Manor, prezentujícími mimo jiné i nový singl "Liquid". Předkapela Good Charlotte z jejich posledního pražského koncertu byla černým koněm festivalu po zrušení výborných Don Broco a pod pódiem to bylo znát. Takový dav už po dvanácté hodině? Paráda!

Plno bylo i na Infected Rain, jejichž vizuálně výrazná zpěvačka často soupeří s Alissou White-Gluz z Arch Enemy o post nejkrásnější metalové královny. Poctivý growling, sexy pózy a mávání mohutnými dready trochu zakryly jinak nepříliš originální hudební materiál, vadilo to ale asi málokomu. Lena Scissorhands je prostě spíše ikona, u níž se více bude řešit, že její dready změnily barvu z modré na červeno-žlutou, než jaké songy zrovna do setlistu zařadila. Vtipné navíc bylo, když svého kytaristu hrajícího na jejím ego-riseru podrbala na zádech, aby jí uvolnil prostor, což hned udělal, protože teď prostě diktovala ona.

Na třetí největší scéně YouTube Music v menším šapitó se ale také děly věci. Nejprve tam zahráli mladičtí Half Lives, což je takový pokus o Against The Current, akorát se jim se zpěvem viditelně trápila frontwoman. Metalcoroví The Amity Affliction jsou nejen z Rock Im Parku zvyklí na mnohem větší stage, své zpěvné singly tak prezentovali s patřičným znuděním. Emo-rapoví Nothing, Nowhere složili poctu výborným Dashboard Confessional a milovníky moshpitů by teoreticky mohli potěšit i Turnstile. To by ale před nimi nesměli hrát Idles.

Aktuální britská senzace potvrdila obrovský hype, který ji v posledních měsících obklopuje, a pokud potřebujete okamžitě srovnání, vzpomeňte si na Slaves. Punkově neurvalí výrostci, jejichž zpěvák si v tričku z "Hříšného tance" vyzkoušel nejednu pohybovou kreaci, si publikum okamžitě podmanili. Témata jejich hudby zahrnují feminismus, vítání uprchlíků nebo vyrůstání v maloměstě, hlavní je ale ta pódiová show, která se k tomu váže. Když vám řekneme, že kytarista oblečený jen v trenkách hrál na kytaru kelímkem od piva, je to jen začátek. Za zvuků zpěvu připomínajícího spíše řev fotbalových hooligans se pod stanem udál asi nejhorší cover Sinéad O'Connor v historii lidstva, při němž jiný kytarista přeplaval publikum a vylezl na sloup v prostředku davu. Nadšením z toho, co vidí, začal skákat i Honza Vedral. Závěrečný výjev, kdy se jeden kytarista ztratil v davu, kde jeho roli převzala jakási hippie babča, zatímco druhý kytarista v trenkách mlátil do činelu jak Krajčo, přičemž na pódiu bylo asi šest fanoušků zuřivě se objímajících s vysmátým zpěvákem, je prostě obraz, který už z hlavy nedostanete. Zatím nejlepší koncert festivalu.

Na hlavní scéně Komerční banky pak oslavili 25 let nejen samotní pořadatelé festivalu, ale i symfonické těleso PKF společně s Vypsanou fiXou. A bylo to... špatné. Podobně jako před lety Kabáti s přidanými dechy také takřka rodinná kapela hradeckého festivalu nehrála s orchestrem, ale spíše proti němu. Setlist byl sice pěkný a kromě "Holky s lebkou", "Barové turistiky" nebo "Antidepresivní rybičky" dostala prostor i velmi dobrá raritka "Samurajské meče", jenže jelikož Márdi není žádný velký zpěvák a navíc polyká koncovky, sklouzlo to bohužel k tomu, že se s písničkami nepracovalo dostatečně.

Některé z nich byly drobně provzdušněné a zpomalené, bylo to ale příliš málo. Orchestr se tak s kapelou nedoplňoval, neměl jak. Tu a tam zahrál nějaké smyčcové aranže, které spíše rušily, jindy nebyl slyšet skoro vůbec, do tvorby fiXy, jež je v zásadě jednoduchá, ale nezapadly ani v jedné skladbě. Aby spolu dvě takto rozdílná tělesa ladila, bylo by třeba kompletně přepracovat strukturu jednotlivých kusů, asi tak, jako to udělal třeba Sting, George Michael nebo do určité míry i Miro Žbirka. Teprve tehdy by vzniklo něco hodnotného. Takto jste si ale asi také vzpomněli na klišé: "Teda, to muselo dát příšernou práci. Přitom taková blbost." Dřívější nápady přehrát celé tři desky nebo natočit na Rock For People živák byly mnohem lepší.

S poměrně solidním úspěchem se setkali power-popoví The Score, irské hospody připomněli punkoví klasici Flogging Molly a navzdory špatnému zvuku odehráli velmi dobrý koncert pop-punkeři You Me At Six. Ti k nám jezdí pravidelně, a tak bylo sympatické vidět, že jinak bezkontaktní frontman Josh Franceshi se tentokrát vydal netradičně na plavbu davem a pak se se smíchem vracel pěšky zpátky, protože kapela už mu mezitím dohrála. Za měsíc by měli vydat nový singl, že si ale nechali ujít příležitost dát "Bite My Tongue" společně s Olim Sykesem z Bring Me The Horizon, bylo obrovské zklamání.

Svůj standard spolu s novým singlem silně evokujícím Coldplay představili u nás už dobře usazení Kodaline, kteří rostou pro arény. Pop-rocková tvorba plná zpěvných hitů a solidních muzikantnských výkonů nejen na kytaru, ale i klavír nebo foukací harmoniku potěšila nejednu fanynku, jakmile ale Steve Garrigan přešel do falzetů a začalo mu to v nich opět ujíždět, dojem to kazilo. Posledním vystupujícím byl agresivní screamo-rapper Scarlxrd, který se neváhal dělat na pódiu i backflipy. Do svých trapových podkladů hecoval publikum parádně, jen toho playbacku bylo víc než rapu samotného.

O headlinerech, kteří připomněli problémy Thirty Seconds To Mars, se dočtete zde, druhý den Rock For People bude pokračovat s In Flames, Rudimental, Our Last Night nebo Hands Like Houses.