V poslední době je vidět zásadní posun v tom, jak Thom Yorke a jeho kolegové z Radiohead přistupují ke svému odkazu i k současné tvorbě. V minulosti víceméně odmítali hrát skladby z prvních tří alb a na nahrávkách se dopracovali k trochu samoúčelnému experimentování, nyní se však začali opět trochu otevírat a hledat cestu zpátky k fanouškům. Na posledním turné už nabídli průřez celou kariérou (několikrát dokonce došlo i na "Creep"), v reedici vydali "OK Computer" a letos byli slavnostně uvedeni do Rokenrolové síně slávy. I samotným členům kapely musí být jasné, že místo v historii alternativního rocku už jim nikdo nevezme. Díky tomu jsou v situaci, kdy nemusejí nikomu nic dokazovat, což jen podporuje jejich kreativitu.

Zvláště frontman najednou vyrostl a posunul se do fáze, kdy je mnohem uvolněnější a jako sólový umělec sebevědomější. A také o dost vytíženější. V relativně krátkém časovém úseku zvládl odjet světové turné jak sám, tak se skupinou, natočit soundtrack k hororovému filmu "Suspiria" a nachystat své třetí album "ANIMA".

To je po třinácti letech, co tvoří svou vlastní hudbu, zatím jeho nejlepším počinem a může se směle porovnávat s materiálem jeho domovské formace. Přes náročnost, s níž se už stejně počítá, je totiž radost tuhle desku poslouchat a rozkrývat. Dříve jste se museli v k tomu nejlepšímu proposlouchávat přes pasáže, které trochu nudily, "ANIMA" však nabízí ucelené dílo, mikrosvět, který pohltí od úvodního pulzujícího synťáku ve skladbě "Traffic" až do posledního beatu v závěrečné "Runwayaway".

S natáčením opět pomáhal dvorní producent Nigel Godrich, za jeden z klíčových vlivů pak oba označili koncert Flying Lotus. Tento hudebník naživo experimentuje s elektronikou do té míry, že velká část jeho živé produkce je improvizace. Vše je postaveno na současném momentu, není kladen důraz na velký obraz, ale spíše na okamžitou reakci. Yorka s Godrichem to zaujalo a první nápady na novinku vznikaly tak, že první posílal druhému různé rozdělané nápady, ústřižky, a ten je pak zpracoval do formy, do níž pak oba přidali vokály a různé další efekty. Někdo možná namítne, že podobný proces už použili při práci na albu Atoms For Peace, ale v případě kolekce "ANIMA" hrála zásadní roli živá produkce. Než studiovka dostala finální formu, otestovala ji dvojice na živých koncertech, některé pasáže nahrávky dokonce pocházejí přímo z těchto živých provedení. Snad i proto zní výsledek více organicky a méně abstraktně než obvykle.

Kolekce je pojmenována podle Jungova pojetí pravého vnitřního já, které je často odhaleno prostřednictvím snů. Spánek, odpočinek, REM a především právě sny Yorka fascinují natolik, že se rozhodl při propagaci použít fiktivní reklamní kampaň na výrobek firmy Anima Technologies - snový fotoaparát, díky němuž si lze sny pamatovat. Tenhle eskapismus ale bublá hodně pod povrchem. Svět je i nadále ve sračkách (dospěli jsme do kritického bodu) a Thom se s tím vypořádává po svém. Témata se tedy i nadále točí kolem osobní úzkosti a problémů současné společnosti. Dystopie z jeho tvorby stále ještě nezmizela - a vše je tak vlastně v pořádku.

Středobodem desky je "Dawn Chorus", dekádu stará skladba, která původně vznikala pro Radiohead. Stejně jako u mnoha dalších kompozic ("True Love Waits") trvalo nějakou dobu, než se podařilo najít tu správnou její polohu, ale ve finále jde o dechberoucí kus, který vás důkladně emocionálně rozloží. Hudebně se pohybuje někde mezi sedmdesátkovým ambientem Briana Ena a současným zvukem Kaitlyn Aurelie Smith. V intimní baladě se pak několikrát opakuje: "Kdybys to mohl udělat znovu...". Ze způsobu, jakým Yorke dokáže hlasem vyjádřit smutek, lítost a bezmocnost, až mrazí v zádech.

Zatímco "Dawn Chorus" je typickou yorkovskou melancholií, zbytek je mnohem klaustrofobičtější. Jako třeba úvodní "Traffic", kde synťáky vytvářejí znepokojující atmosféru, do které muzikant zpívá: "Nemohu dýchat, není zde voda." A přesto - přes veškerou temnotu, která písně obepíná -, to všechno zní skoro až nebesky. Jako by Yorke s Godrichem vypiplali každé pípnutí do nebezpečné krásy. Individuální části jako například kytara v "Runwayaway" (ta by mohla pocházet od švédských psych-rockerů Goat), cyklická basová linka v "I Am A Very Rude Person" (ranní krautrockeři Can) nebo funkadelická basa v "Impossible Knots" jsou našroubovány na skoro až housové a techno rytmy, v nichž pojem taneční hudba dostává novou definici.

Vzhledem k tématům lze na album "ANIMA" pohlížet jako na pokračování "OK Computer". Zatímco devadesátková klasika byla varováním, novinka je přímým obrázkem špatné reality - technologie zvítězila a naše pravé vnitřní já je ztraceno. Jako kdyby Thom Yorke vytvářel vlastní "Black Mirror". Konečně se mu podařilo realizovat svou vizi, díky níž už jeho sólová tvorba nezůstává ve stínu Radiohead, což rozhodně není málo. Doporučuji kvalitní sluchátka a opakovaný poslech.