V době, kdy se dal indie rock na ústup, jsem objevil Black Honey, nenápadnou britskou kapelu z Brightonu. Singl "Madonna" s rázným kytarovým riffem a úderným popěvkovým refrénem si mě získal na první dobrou a od té doby jsem netrpělivě vyčkával na další skladby. Následující ípíčko "Headspin" z roku 2016 se drželo v zaběhlých žánrových postupech, vyčníval z něj snad jen svérázný song "All My Pride".

Trvalo to dlouho - až po čtyřech letech své existence se brightonská čtveřice v čele s charismatickou zpěvačkou a kytaristkou Izzy Baxter Phillips odhodlala k vydání debutové nahrávky. Ta vyšla loni v září pod eponymním názvem a bere posluchače na projížďku cadillacem po dlouhých nekončících dálnicích. Hudební postupy, se kterými kapela pracuje, jsou napuštěné nostalgií po nezávislém popu a rocku minulé dekády.

"Kdyby Lana Del Rey měla rockovou skupinu, zněla by přesně jako Black Honey," glosuje The Guardian a následně skupinu přirovnává k britské klasice Lush. Jisté podobenství s Lanou, která vsadila na naleštěnou melancholii, se zde určitě vyskytuje, nicméně spíš po stránce estetické než po té hudební. Black Honey jsou, co se týče projevu, přece jen optimističtější a díky vokálu frontmanky také naléhavější.

Stylizace kapely je rovněž velmi důležitá, takže nechybí všudypřítomný pop-art, neony či propracované videoklipy (za zhlédnutí stojí kupříkladu pěkně barevný vizuál k poslednímu singlu "I Don't Ever Wanna Love").

Naposledy jsem byl takhle nadšený, když jsem objevil MS MR, ve své době jako nenápadné hvězdy tumblru. Ti se ale postupem času zviditelnili i v Česku a úspěšně zaplnili pražský klub Roxy. Zato Black Honey se stále ukrývají v mlze a nikdo o nich moc neví. Na jejich čtvrteční vystoupení v Café V lese dorazila asi stovka fanoušků, kteří ale moc dobře věděli, na co jdou a že to bude stát za to.

Po desetiminutovém zpoždění se na malém pódiu objevila celá skupina v čele s frontmankou, která na sobě měla stylové bílé šaty se zdobením a boty na obří platformě. Koncert začal poměrně svižně - otvírák "I Only Hurt The Ones I Love" publikum téměř okamžitě rozehřál. Nedlouho nato zazněla i čerstvá novinka "I Don't Ever Wanna Love", která má sice poměrně repetitivní refrén, ale právě proto je neuvěřitelně návyková. Když došlo na nejposlouchanější singl "Corrine", vyzvala Izzy všechny dívky, aby šly dopředu k pódiu, a následně pěla výhradně pro ně. Tenhle osobní přístup k fanouškům byl vlastně strašně super.

"Oh my, oh my God / You gotta dig it out, dig it up," zpívala poté, co si nandala na oči šik cat-eye brýle. Pořádná jízda nastala při "Spinning Wheel", jedné z prvních skladeb formace. Pomalu zpívané intro po minutě vystřídal westernový motiv doprovázený šílenými skřeky a výkřiky, na který si muzikanti počkali a teprve až po značné odezvě návštěvníků před pódiem pokračovali ve hraní. V malém prostoru klubu to začalo pořádně vřít - jednalo se bezesporu o nejživelnější moment celého večera.

Black Honey končili svůj setlist synťákovou odrhovačkou "Midnight" a pozitivní zprávou ve formě skladby "Somebody Better". Poté se sympatická Izzy ihned odebrala ke stánku s merchem, kde podepisovala fanouškům desky, fotila se s nimi a s každým prohodila pár slov. Nebudu lhát - když mi pochválila tričko od Perfume Genius s tím, že zbožňuje jeho hudbu, měl jsem z toho opravdu upřímnou radost.

Abych to tedy shrnul, Black Honey byli zábavní, měli náboj a doufám, že se u nás zase brzy objeví. Možná nepřinášejí nic nového, ale zato dokázali zaplnit místo po chybějícím indie rocku.