Měl jsem to štěstí, že jsem Phila Collinse mohl vidět naživo hned čtyřikrát: poprvé v jeho vrcholné koncertní formě na turné k albu "Dance Into The Light", poté ve Vídni na jedné z prvních zastávek jeho rozlučkové tour a také na jedné z posledních téže šňůry v Praze a posléze jako člena Genesis dva roky nato. Každý z těchto večerů byl neskutečným zážitkem, ten první v roce 1997 stále považuji za jeden z nejlepších a nejsilnějších, které jsem měl tu čest vidět, a díky tomu jsem měl tohoto britského bubeníka zařazeného jako bezchybného zpěváka, neskutečného bubeníka a energií nabitého šibala, který dokázal bavit masy i přes dvě hodiny. Řada záběrů z aktuálního turné ovšem už dopředu naznačovala, že se hodně změnilo. Collins už nelítal po pódiu a mezi diváky, nežertoval s muzikanty, jeho zpěv už nebyl bez chybičky a energii už bylo nutno hledat. Není divu, že jsem tedy šel na páté setkání s ním spíše skeptický a s jistou dávkou opatrného očekávání.

Objektivně je nutno říct, že většina z těchto obav se potvrdila. Po krátkém fotografickém intru přišel za doprovodu kapely samotný Phil. Opíral se přitom o hůlku a poměrně s obtížemi usedl na židli. Diváky to ale nijak nerozhodilo a přivítali ho bouřlivě a s nadšením. Že je stále šibal, který chce mít ke svým fanouškům co nejblíže, ukázal hned vzápětí, kdy lámanou češtinou čtenou z papírů prohlásil, "že je po operaci zad a jeho noha je v prdeli". Pak už spustil první "Against All Odds". A zde se projevila další z obav. Collins už opravdu není bezchybným zpěvákem, jakého jsme znali například z a cappella verzí "True Colours". Párkrát se mu stalo, že mu ujel nějaký tón, zapomněl text či vypadl z rytmu, ale především jako by měl problém s artikulací. Je ovšem zvláštní, že zatímco u některých písniček to bylo markantní, u jiných prakticky neznatelné. Ačkoli by to mohlo znít, že všechno toto jsou důvody, kvůli kterým by bylo lepší koncert opustit, vše bylo úplně jinak. Vyprodaná hala bouřila až do závěrečné "Take Me Home" a většina lidí odcházela naprosto spokojená.

Svůj podíl na tom má řada faktorů. Jedním z těch hlavních je Collinsova hudba, která zdatně odolává zubu času a lidi stále baví. Na show zavítali především lidé nad třicet a bylo zřejmé, že se na tyto hity doslova třesou. Setlist byl seskládaný možná trochu překvapivě - kupříkladu "Another Day In Paradise" byla hned za úvodní skladbou, a rozjezd tak byl spíše mírnější, o to více ale vše gradovalo na konci. Vzhledem k tomu, že Phil zařadil hned tři písně Genesis, nedostalo se zdaleka na všechny jeho vlastní hity. Někomu mohly chybět "One More Night", "Wear My Hat", "Two Hearts" či něco z jeho filmové hudby, ale na druhou stranu "Invisible Touch", "Throwing It All Away" a "Follow You Follow Me" patřily k tomu nejlepšímu, co večer zaznělo, a tak věřím, že ani nikdo jiný nelitoval. Snad jedinou překvapivou položkou bylo zařazení "You Know What I Mean" ze sólového debutu "Face Value", kterou si vyžádal Collinsův syn Nicholas. Ten prakticky celý koncert strávil za bicími, ovšem na tuhle jedinou písničku zasedl za klavír a zahrál ji s otcem po boku. Tento duet patřil k nejsilnějším a nejemotivnější zážitkům celého večera a zároveň udělal skalním fanouškům nesmírnou radost.

Dalším z podstatných faktorů, které zapříčiňují, že tento legendární hudebník v zahraničí vyprodává i ty největší stadióny a nejen pouze O2 arenu, je jeho kapela. Ano, pánové i dámy značně zestárli a zešedivěli, ačkoli na baskytaristovi Lelandu Sklarovi to není vůbec vidět, a jejich dřívější entuziasmus není tak znatelný, ale nahradilo ho něco jiného. Bylo evidentní, že za svého šéfa by snad i dýchali a pro co nejlepší výsledek by udělali první poslední, což vytvořilo jakousi sevřenou až rodinou atmosféru. Z původní sestavy vedle Sklara nemohli pochopitelně chybět kytaristé Daryl Stuermer se svými neopakovatelnými sóly, jako vždy lehce zakřiknutý Ronnie Caryl, jehož kytara určovala rytmiku, vždy soustředěný klávesista Brad Cole, zpěváci Arnold McCuller a Lamont van Hook a jejich kolegyně Amy Keys a také trumpetisté Harry Kim a Dan Fornero. Vždy usměvavou vokalistku Lynne Fiddmont-Lindsey nahradila výborná Bridgette Bryant a Louise Conteho, možná jednoho z nejlepších perkusistů světa, který ještě donedávna s kapelou hrál, od severoamerické části šňůry vystřídal taktéž výborný Richie Garcia. A nebyl zde pochopitelně bubeník Chester Thompson, jenž hrál dlouhá léta nejen s Collinsem, ale i s Genesis. Jak už ale bylo řečeno, jeho nahradil zpěvákův syn Nicholas Collins a byl to naprosto dokonalý tah.

Ačkoli všichni fanoušci Thompsona milují, Nicholas vnesl do tátovy hudby zcela novou a svěží jiskru a takřka plně nahradil energii, kterou on nyní postrádá. Zdědil jeho talent a ve svých osmnácti letech se vydal na cestu svého otce. Jeho výkon v písničkách jako "Hang In Long Enough" nebo "Don't Lose My Number" byl dokonalý a jeho talent se plně rozvinul v bubenickém duelu s Garciou, který byl nabitý dynamikou a neskutečným zaujetím. Na Philu Collinsovi pak bylo vidět, že je na svého syna pyšný a že následný trialog, v němž si zahráli oba bubeníci na cajon a on se k nim připojil na stolní conga, si náramně užil. Zřejmě všichni pak čekali, jak se Nicholas vypořádá s "In The Air Tonight". To byla jediná písnička, při které Collins stál. Jeho potomek v ní pak potvrdil předchozí řádky a publikum dostal do stavu hraničícího s extází.

Kdo se do této doby nebavil, v tento moment se už jen těžko ubránil. Kapela navíc vzápětí spustila rozjařenou "You Can't Hurry Love", kterou na začátku okořenila nádechem country, a obecenstvo se roztančilo, což podpořila i následující "Dance Into The Light". Ačkoli už během koncertu lidi mohutně zpívali některé z písniček, k téměř dokonalosti to dovedli u poslední dvojice "Easy Lover" a především pak "Sussudio", v níž nechyběly ani tradiční konfety. S Prahou se pak Collins rozloučil za zvuků tradičně přidávané "Take Me Home".

Letošní koncert Phila Collinse jistě nebyl dokonalý, ale asi jen málokomu to ve výsledku vadilo. Všichni okolo něj udělali maximum, aby tyto nedokonalosti skryli a kompenzovali je něčím jiným, což se jim bezezbytku povedlo. Navíc publikum, na Čechy možná i nezvykle, nepřišlo hledat chyby, ale bavit se a koncert si užít. To všechno se přenášelo na všechny muzikanty na scéně a ti to návštěvníkům zase pak vraceli. Collins sám pak k tomu jako přidanou hodnotu přidával velký kus své duše a srdce. Jeho hudba, v níž se unikátním způsobem spojují soul s popem, rockem a špetkami jazzu a art rocku, dokonala celkový dojem, který nelze shrnout jinak, než že to bylo skvělé.