Baláž, Střihavka, Pavlíček, tedy trio respektovaných hudebníků vystupující pod zkratkou BSP, Prague Rocks otevíralo už před pátou hodinou, což koncert dělalo dostupným jen pro pár vyvolených, kteří se mohli utrhnout z práce. Pozitivum pro ty ostatní tak mohla být skutečnost, že se díky tomu rozptýlil dav fanoušků mířících na Sinobo Stadium a i těsně před koncertem ZZ Top bylo možné se do areálu dostat bez delšího čekání ve frontách.

Přesně na čas v šest hodin odstartovali svůj set legendy jižanského rocku ZZ Top. Slavní vousáči slavili neuvěřitelných padesát let na scéně a kromě toho všichni tři členové (Billy Gibbons, Dusty Hill a Frank Beard) oslaví nebo již oslavili letos sedmdesáté narozeniny.

Co od nich vlastně čekat? ZZ Top si vystačili s minimem a kromě ústředního tria nabídla scéna jen velkou plachtu s logem kapely. Žádné efekty, žádná show, jen tři chlápkové, kteří svou hudbu milují, milují Ameriku, blues i rock'n'roll. Nechyběly pro ně typické choreografie a Billy Gibbons pobavil pokuřováním doutníku v průběhu koncertu. Zahráli většinu ze svých nejslavnějších hitů, byť na některé se vzhledem k rozsáhlému repertoáru nedostalo. Zamrzela tak absence třeba "Viva Las Vegas" či "Rough Boy". Naopak zaznělo několik coverů, třeba od klasika country Merleho Travise "Sixteen Tons". Jako závěrečný přídavek pak zahráli klasický Elvisův hit "Jailhouse Rock".

Úderem osmé přišli na řadu ti, jejichž typické maskování jsme mohli spatřit všude po slávistickém stadionu, počínaje malými dětmi, konče zasloužilými rockery šedesátníky. Kiss se nedá upřít, že svým rock'n'rollem spojují generace milovníků hudby od sedmdesátých let po současnost, a to i přes občasné hvězdné výstřelky jejich členů, zejména pak Genea Simmonse.

Koncert začal zostra jedním z největších hitů skupiny "Detroit Rock City" z legendárního alba "Destroyer" a jako naprostý opak komorních ZZ Top. Kdo kapelu zná, asi ví, na co se má připravit. Kiss mají totiž už léta vypilovanou show, kterou jen vzácně upravují a její velkoleposti moc jiných koncertních událostí nedosahuje. V tom jsou Kiss špičky.

Koncertu tak nechyběly mračna konfet, ohně, litry krve, přelet nad zvukařův stan i pohybující se plošiny. A co by to bylo za koncert Kiss bez vyplazování dlouhého jazyka Genea Simmonse, který tak trochu překvapivě přenechával prostor zejména zpěvákovi Paulu Stanleymu a sám notnou část koncertu zůstával spíš v ústraní společně s kytaristou Tommym Thayerem, jenž se v show kapely příliš angažovat nehodlal.

O krásný a nakonec o jeden z nejpříjemnějších momentů celého rozlučkového koncertu se postaral Eric Singer, který sedí za bicími Kiss s pauzami od roku 1991. Kromě slušného bubenického sóla ale potěšil především písní "Beth", na kterou se sám doprovázel na piano. Z jeho výkonu během přídavku skutečně až mrazilo a fanoušci ho právem ocenili mohutným potleskem.

Jinak Kiss vlastně ničím moc nepřekvapili. Ani baskytarou Genea Simmonse během písně "God Of Thunder", která připomínala sekeru, ani výběrem skladeb, kde alespoň potěšila připomínka jejich posledního alba "Sonic Boom" skrze píseň "Say Yeah".

Kiss hráli s velkým nasazením a pro své fanoušky hodlají na pódiu plivat krev (doslova). Škoda jen, že oběma koncertům uškodil nepříliš dobrý zvuk, patrný zvláště v zadní části hlediště, kdy hudební produkce zněla jak ze starého tranzistoru.

Možná je ale dobře, že už se tato nesmazatelná legenda loučí, ostatně ukázala už vše, čeho je schopná. Kiss vždy toužili šokovat a to už dávno není pravdou. Nicméně i tak bude jejich profesionální, propracovaná a energická show na mapě koncertů chybět. Nezbývá než se Paulu Stanleymu, Geneu Simmonsovi a ostatním, kteří se kdy na zázraku jménem Kiss podíleli, s hlubokou úctou poklonit a poděkovat jim, že dokázali navždy změnit tvář rockové hudby.