Madonna a její alter ego "Madame X" představují nahrávku, kterou budete buď naprosto milovat, nebo nenávidět

Na světě patrně nebude živé duše, která by nikdy neslyšela o Madonně - dámě, která definovala pop a společně s dalšími (většinou už bohužel zesnulými) ikonami postavila pevné základy, na kterých dodnes funguje 99 % rádiové scény. Zároveň si na sebe upletla monstrózní bič, protože když začnete měnit podobu hudebního světa, budou všichni očekávat, že s tím nepřestanete a budete pomyslné laťky kvality pořád posouvat výš a výš.

Hudební svět je také nevděčná mrcha, a tak na vás po pětatřiceti letech na hudební scéně nikdo nenechá nitku suchou - neumí zpívat, je stará, je trapná, obchodnice, pozérka, je stará a taky neumí vůbec zpívat. Po takovýchto přesvědčeních můžete vydat, cokoliv chcete, ale tyto přívlastky si od vás někteří už nikdy neodpářou. Madonna tu rozhodně nikoho nehodlá přesvědčovat o svých kvalitách - ony tam jsou a zbytek už je jen na vás.

Příběh "Madame X" začíná už na počátku osmdesátých let. Tuto přezdívku tehdy mladičké, ambiciózní holce darovala světově uznávaná choreografka Martha Graham. Během svého působení vyměnila už spoustu podob a tváří, ale i chameleona vždy rozeznáte od ještěrky, i kdyby měnil barvy sebevíc. Madonna si tak stále uchovávala titul bojovnice, která nemá problém otevřeně řešit důležité aspekty života - lásku, sex, nespravedlnost, hrdost - a hlavně věřit v sebe sama. Pochopitelně se všechna tato témata objevují i na novém počinu a k tomu se připojují i odkazy na současnou politickou situaci.

Hudebně se dá dílo rozdělit do tří skupin. Začněme latinskoamerickou podobou "Madame X". Ta totiž podle prvotních střípků měla při nahrávání nové studiovky hrát největší roli. Madonna se po letech působení v Londýně a New Yorku společně se svojí početnou rodinou přesunula do portugalského Lisabonu. Jednak se tu její syn naplno věnuje fotbalové kariéře, jednak samotnou zpěvačku okouzlily tamní rytmy. Zlí jazykové tvrdí, že tím zase začala akorát tak nahánět současné hudební trendy, ale co si budeme povídat - jižanské rytmy tu s námi byly a budou každé léto až do skonání světa.

Pilotní singl "Medellín", ve kterém jí svým žvatláním sekunduje zpěvák Maluma, není ani klasickou latinskoamerickou vypalovačkou. Píseň nemá žádný pevný řád. Jednotlivé sloky, bridge a refrény na sebe navazují, jak se jim zlíbí, a o srovnání s jinými podobnými hity typu "Despacito", kde každá píseň zní jedna jako druhá, tu nemůže být řeč. S Malumou si to Madge střihne ještě v jedné skladbě s trefným názvem "Bitch I'm Loca". Zde se už přece jen pevněji drží předem nadefinovaných mantinelů, které tento hudební žánr vyžaduje.

Hodně netradičně zní i další zástupce první skupiny, skladba "Batuka". Trochu jí škodí nepříliš výrazný refrén, ale výrazná produkce v pozadí a domorodé zpěvy jí dávají jistý osobitý šmrnc. Více textem než hudební stránkou zaujme "Killers Who Are Partying", která se zabývá palčivými tématy současného světa. Za jasného vítěze můžeme ale považovat spolupráci s brazilskou zpěvačkou Anittou. Song "Faz Gostoso" je energií našlapaná a chytlavým refrénem obohacená pecka.

Druhá podoba představuje klasickou "Madame X". Madonna je především popovou zpěvačkou a velmi ráda odkazuje i na svá starší díla. Jasným příkladem je taneční "I Don't Search I Find", která nakombinovala prvky hitu "Vogue" s hlasem z éry kolekce "Erotica" a vše okořenila lehkým pomrknutím k albu "Ray of Light" a špetkou z hitů typu "Impresive Instant" a "Nobody Knows Me". Zní to jako jeden velký guláš, ale po poslechu vše dává naprostý smysl.

Do této kategorie se řadí i mladší sestra písně "Unapologetic Bitch" z desky "Rebel Heart" - hopsavá "Future". S hitovým potenciálem si pohrává například i "Crazy" a mezi nejchytlavější patří jeden z dříve představených singlů "Crave". Skladbě trochu škodí opět zbytečné žvatlaní mladého rappera Swae Leeho, ale úvodní kytarová hříčka a houpavý refrén ukazují, že kdyby Madonně rádioví producenti přáli, étery by byly obohaceny o velmi pěkný přírůstek. Závěrečná "Rise" už je takovým tím pěkným zakončením s poselstvím

Nejzajímavější, ale zároveň nejdivnější je experimentální část "Madame X". Tady se Madge s producenty opravdu vyřádila. Některé díly skládačky jsou natolik divné, že se buď stanou těmi nejvíce zapamatovatelnými a oblíbenými, nebo s velkou parádou vystřelí do totální žumpy hudební scény. Po více posleších se budete spíše přiklánět k tomu prvnímu. "Dark Ballet", který sampluje slavný tanec z "Louskáčka" od Čajkovského, tak především funguje jako pevná součást celého počinu.

Pomyslným vrcholem je pak více než šestiminutová "God Control". Madonna tu zpočátku zní, jako by před nahráváním prodělala alergickou reakci na burské oříšky, ale s nástupem chorálů se vše překulí k tanečním disco rytmům, které každou půlminutu mění svoji podobu obratem o sto osmdesát stupňů. Závěrečné šeptání, taneční beaty a opětovné připojení démonických chorálů dělají z tohoto kusu asi nejzajímavější skladbu za posledních deset let.

Po hudební stránce patří deska "Madame X" k počinům, které je nutné neustále prozkoumávat a pomalu se jim dostávat na dřeň. Jediným opravdu rušivým elementem a bohužel i Madonniným nešvarem, který dává prostor všem kritikům, je výrazné využití hlasových efektů a autotune. Některé písně by se bez těchto neustálých úprav docela snadno obešly a rozhodně by tím neztrácely nic na svých kvalitách.

Dokázala tedy Madonna přijít s opravdu přelomovou deskou, která se postupem času stane pevnou a uznávanou součástí její kariéry, nebo s nahrávkou, kterou budou vyhledávat především skalní fanoušci? "Madame X" působí jako veřejně nenáviděné béčkové filmy, které si ale doma tu a tam pustí každý, aniž by se s tím chlubil na veřejnosti. Chválit novou hudbu Madonny dnes není v módě a možná i konečné hodnocení půjde proti proudu jiných odborných názorů, ale toto ostatně dělá ona sama celý život.