Tool v Praze otevřeli úplně nový vesmír

Jako na smilování boží čekali fanoušci na další český koncert kultovních Tool a stejně tak na novou studiovou desku. Oba milníky totiž mají časové razítko dlouhých třinácti let, během kterých sice kapela sem tam vystupovala, ale na novou nahrávku to, podobně jako v případě System Of A Down, už nikdy nevypadalo.

Zatímco charismatický frontman Maynard James Keenan v mezidobí založil a v regulérní kapelu přetransformoval nový recesisticko-elektronický projekt Puscifer a reinkarnoval svou druhou formaci A Perfect Circle, o ostatních členech, stejně jako o přípravách nového materiálu, nebylo ani vidu, ani slechu.

Každopádně, sny se občas plní, a tak první červnové úterý Američané vystoupili v téměř vyprodané O2 areně. V hale, kde Češi tvořili, stejně jako v roce 2006, menšinu. Jednak proto, že Tool zde ani zdaleka nemají takovou pozici jako v zahraničí, jednak proto, že Praha je takovým středoevropským hubem, a tak sem zamířila řada Poláků a Němců, stejně jako v Praze žijících cizinců a expatů.

Večer odstartovali v osm hodin svým krátkým setem kalifornští Fiend a kromě toho, že to pěkně odsýpalo a dunělo, k tomu není moc co napsat. Takový průměrný heavy metal a žánrově úplně mimo hlavní hvězdu večera. Jinak než kamarádstvím s členy Tool si jejich zařazení na turné nedovedu vysvětlit. Chtělo by to spíš něco progresivnějšího, alternativnějšího.

V devět hodin večer už ale zhasla všechna světla a obřad mohl začít. A tím je myšleno všechna světla - na koncertě byl totiž kapelou vyhrazený přísný zákaz focení i natáčení mobilem, což security tu více, tu méně důrazně kontrolovali. Byl to povznášející zážitek, být po letech na velkém halovém koncertě, kdy pohled na diváky nepřipomíná planetárium a svým beztak zcela nekvalitním záznamem nenarušuje zážitek ostatním.

Prožít koncert všemi smysly, o to tady běželo. V podstatě něco podobné člověk mohl zažít naposledy právě v době jejich poslední pražské zastávky - těsně před nástupem iPhonu a dalších smartphonů. Až na poslední zářez večera Maynard povolil publiku mobily se suchou hláškou "be stupid fans" a naštěstí se začalo svítit o poznání méně, než by jeden čekal. Toto byl večer pro inteligentní lidi.

I tak to byl také po stránce dramaturgie v řadě věcí netradiční zážitek. Maynard, jak je jeho zvykem, performoval na svém místě vedle bubeníka, takže kapela jako by ani neměla frontmana, a k publiku téměř nepromluvil, natolik ponořený do svého vnitřního světa.

A přídavek? Takový autor reportáže taky ještě nezažil. Po skladbě "Forty Six & 2" se nad scénou objevil laserový odpočet dvanácti minut, a publiku tak bylo jasné, že tady žádné tleskání a pískání nepomůže a na vyvrcholení zážitku si tak musí přesně danou dobu počkat. Oddalované vyvrcholení. O to silnější pak ale byla závěrečná katarze.

O hypnotické laserové show a dokonale bizarních videoprojekcích s řadou symbolů a pokřivených postav ani netřeba psát, to je jeden trademarků kapely, která v tomto byla průkopníkem - obraz je u nich nedílnou součástí celkového prožitku. Autor musí i pochválit dynamický, a přesto maximálně čitelný zvuk, alespoň tedy dole na boku u pódia. Jak to bylo na ploše a na tribunách, nemůže posoudit.

Kapela kromě reprezentativního průřezu dosavadní tvorbou zahrála i dvě zbrusu nové skladby "Invincible" a "Descending", které se svou stopáží, náladou i nepísňovou strukturou blíží spíše k "Lateralus" než k více metalovější a písničkovější poslední desce "10 000 Days". Oddané a vděčné publikum tak dostalo přesně to, na co přišlo, a nezbývá než doufat, že to dostane znovu dřív jak za dlouhatánských tináct let.