Dotažený koncept, který pojí barvičkami zářící vizuál s temnými podtóny sugerovanými už samým titulem alba, nápovědy, kontrasty. Heiden otevírají dveře do světa, který je i není náš, a zvou nás na putování v temných záhybech vlastní mysli. Jen co dozní intro nesené zacykleným, nedořečeným a o to výhružnějším úryvkem z televizního vysílání ("Osmačtyřicetiletý muž vezl v autě své dvě děti"), se zvuk z abstraktní elektronické plochy zkonkrétní a přenese do soundu a melodiky lehkonohé kytarovky, je jasné, že veselé putování to nebude.

Zarazí pak ale ona až poprocková chytlavost, která by se neztratila v prime timu lecjaké mainstreamové rozhlasové stanice. Jen ten text… Už od počátku se pracuje s motivy sestupu do prázdného (?) neznáma, nezastavitelného pádu do nikam, samotou i oním kafkovským zmatením ve světě, kterému nikdo - a hlavní hrdina tuplem - nerozumí.

Hudba postupně temní, nicméně nikdy se nevzdá nosného napětí mezi obsahem a formou. Temnota je tak neustále prosvětlována přímočaře poprockovou melodikou a lehce plynoucími kytarovými sóly. Dojmu výrazně napomáhá až ledabylý projev zpěváka skrývajícího se pod přezdívkou Kverd. Ten sice neoslňuje barevností a širokou škálou emocí, podstatné ale je, že je uvěřitelný, svůj a rozpoznatelný. Byť chvilku je třeba si na něj zvykat. Ideálně se však hodí k textům, které jsou plné (ve většině případů, jak jinak) funkčních básnických obrazů. A jakkoliv je textům v Kverdově podání dobře rozumět, nevadilo by je mít před sebou napsané. Jeden papír navíc by jinak výborně vypravená nahrávka snesla.

Zvuk desky se opírá o kytary a přímočarou rytmiku, ve zpomaleních se čas od času vypomůže klavírem, atmosféru dokreslují citlivě použité syntezátory. Zvukově měkké, vzdušné album (své místo, třeba ve skladbě "Hledám klíč", si najde dokonce přímo éteričnost přelévající se do post-rockového vlnobití), které se k hutným riffům obrací jen občas (např. temná "F43") a v precizně načasovaných momentech, je soudržné a celistvé, podtržené zpevňujícím dotekem producenta Ondřeje Ježka. "Země beze mě" vypráví slovem i hudbou a v závěru se rozplývá do ticha, které zůstává otevřené a předchází mu citace Nerudy ze sbírky "Písně kosmické". Na jeho konci stojí jakýsi otazník, prostor k dosazení vlastních myšlenek, představ, zkušeností.

"Zemi beze mě" zdobí její nepřímočarost. Bylo by snadné desku po letmém, nesoustředěném poslechu odstřelit coby rádiu přístupný poprock bez přesahů - byť s občasnými hudebně temnějšími podtóny. Nicméně bylo by to krátkozraké. Tohle je typická nahrávka, která rozkvétá velmi, velmi pomalu, vyžaduje opravdu hodně trpělivosti. Vrstev a zákoutí k objevování má však příjemně hodně. Přemýšlivý rock Heiden vždycky šel a filozofické, byť nutně poněkud amorfní a z mnoha úhlů uchopitelné téma, se ukázalo být ideálním námětem.