Rád si hraješ se slovy. Jaké slovní spojení tě zaujalo naposled?

Teď jsme s Petrem Markem z kapely MIDI LIDI rozebírali píseň Josefa Laufera, ve které se zpívá "Po čtyřech já schody bral..." Přemýšleli jsme, jestli skákal schody po čtyřech, nebo jestli šel vkleče po čtyřech... a dospěli jsme k tomu, že Petr Marek si představuje situaci, kdy po čtyřech já s Chody bral = narkomana, jak má čtyři stříkačky a kolem něho leží zfetovaní Chodové. Ještě je možnost, že té dívce kupuje schody v obchodním domě a bere je po čtyřech kusech.

Setkali jsme se chvíli po vysílání v rádiu, kde jsi živě pouštěl písničky. Jaký byl playlist?

Bylo toho hodně hodně. Třeba "Happy Birthday, Johnny" od St. Vincent. Je to dopis kamarádovi, kterému už ho nebylo možný doručit, a je to velmi dojemný, taková literatura v hudbě. To jsem pouštěl z těch novějších věcí. Pak jsem pouštěl písničku z první desky Duran Duran - "Planet Earth", kterou jsem slyšel ve třinácti, když mi ji dovezl táta na desce. Pamatuji si, jak jsem u toho tančil. A teď jsem ve studiu Radia 1 tančil zas. Jestli se to streamovalo, tak třeba dostanu nabídku na nějaké taneční představení. (smích)

Lákalo by tě to?

Asi by to bylo nad moje síly po všech stránkách.

Jsi muž řady profesí. V které se cítíš nejlíp?

Zrovna tanec mezi ně nepatří, minimálně jsem ho dlouho potlačoval. (smích) Baví mě jednoduše být tvůrce. Může to být písnička, samotný text nebo i obal k desce. Baví mě pracovat s jinými lidmi, ať je to kapela, grafik, nebo někdo z literatury, od filmu. Je to zábava.

Když jsme si domlouvali termín rozhovoru, měls hodně napilno. Co momentálně vyplňuje tvůj čas? Na čem pracuješ?

Jedeme s Květy turné. Jsou to intenzivní večery a mezitím ještě náročnější zevlování přes den. Paralelně s tím chystáme film "Marťanské role", kde bych měl hrát hlavní roli s Eliškou Křenkovou. Bude to love story z Brna. Pracujeme na tom poctivě, pilují se verze scénáře, zkoušejí se herci do různých rolí, aby ten organismus celkově fungoval. Dělá to režisér Honza Foukal.

Budeš k filmu dělat i hudbu?

O to mě požádali taky. Teď zrovna dělám soundtrack pro Honzu Hřebejka k filmu "Veterán", který už je natočený. Už mám první nástřely.

Máme možnost tě ještě někde vidět coby herce?

Ve dvou věcech, které ještě nejsou venku. Film Petra Kolečka "Mezi prsty" o volejbalistkách. Hraju tam malou roli - rozzuřeného číšníka. Pak je film "Lahůdky nonstop" a tam bude ztvárňovat právě Eliška s Mirkem Krobotem takovou dvojici staršího muže a dívky, kteří si povídají během jedné noci v Praze, bloudí mezi tramvajemi a nonstopem. Tam hraju revizora, a pozor - budu tančit!

Co se týká tvorby, jsi velmi hyperaktivní. Nejdřív Květy, pak YM. Jak jste přišli na tak zvláštní název?

Čte se to YM a znamená to pozpátku MY. Název napadl mě a moji tehdejší dívku Alenku.

Dále se věnuješ i sólové tvorbě. Není to moc?

Je to chvílemi až dost. V Brně mám studio, kde skládám, nahrávám a aranžuju. Jsem unavený. Ale zase je jaro a to mě trošku oživuje.

Nejaktuálnější projekt je právě YM. Je to jednorázová trilogie, nebo to bude mít pokračování i poté, co Ondra vydá své album?

Vůbec nevíme. Vydali jsme dvě desky zároveň a jeli k tomu vánoční turné. To bylo moc hezký. Teď je to trochu ve stínu toho, že jsme začali pracovat na písničkách pro Květy. Máme novou sestavu. Přibyl bubeník Jakub a Aleš, který hrál na bubny sedmnáct let, začal hrát na kontrabas. S rozšířením sestavy se změnil zvuk. A Ondra? Ten na svých písničkách pracuje sám doma.

Proč Aleš po tolika letech začal hrát na kontrabas?

Měl kapelu Biorchestr, která před pár lety skončila. Říkal, že mu chybí melodické uvažování v hudbě, a tvrdil, že basa spojuje melodii a rytmus. Hraje tedy na kontrabas. Má speciální zvuk, takový tlustý tón. Je to hrozně zajímavý, přemýšlí o basování jinak, než kdyby to studoval.

Jak dlouho trvala změna a zvykání si na nový sound?

Pár týdnů jsme museli zkoušet a hledat. To je hezká práce, jsme kamarádi a nevadí nám si říct, že je něco blbost.

Bubeníka Jakuba jste sehnali kde?

Jakub chodil na naše koncerty se svou maminkou, která je lékařka a přitom jezdí v karavanu s vlčákem. Je skvělá. Kuba je stejný dobrodruh jako ona. Hraje se spoustou kapel.

Zvládne všechny aktivity?

Říkal, že Květy u něj mají prioritu, tak snad jo.

Jaký přínos podle tebe dá skupině?

Má hodně energie. Když jsme ve zkušebně přemýšleli nad novými písněmi, měl k tomu konstruktivní připomínky a vymýšlel věci, které jsou funkční. Hraje jednodušším, zemitějším stylem než Aleš, který má perkusivní přístup ke klasické soupravě. Kuba drtí hodně rockový bubny, co sedí na zadku. Ale dobře a pevně to sedí.

Po Žižkovské noci jsi mi řekl, že jsi šťastný, že máš přetlak, a že se cítíš nejlíp v této sestavě, protože ti to pomáhá dostat přetlak ven. Nebyla to počáteční euforie krátce po změně? Nebo to trvá dosud?

Vždy jsem prožíval odchod někoho z kapely jako traumatickou věc, bylo mi líto, že mi lidi zmizí ze života. Jenže pokaždé když už se ta změna odehrála, měl jsem pocit, že to je lepší než předtím a že jsme se posunuli dál a že jsme se na novou situaci adaptovali šťastně. Ten pocit mám i teď. Nelituju žádné změny. Kvartetem s baskytarou a houslemi jsme strávili téměř deset let a to je podle mě ideální doba na to, že se lidi navzájem inspirují a pak se vyčerpají a jde se dál.

Vím, že jste hráli s Alešem pár koncertů jenom sami a že ti to dávalo i větší možnost ulítnout. Neprotiřečí si to trochu, když jste přibrali ještě dalšího člena?

Koncerty ve dvou, v sestavě kytara-bicí, děláme vzácně. Jsou hodně postavené na improvizaci. Může se stát cokoliv. Píseň skončí v půlce, změní se úplně rytmus, struktura. Ve dvou to jde. S Alešem jsme na sebe napojeni. Hrajeme spolu od roku 2002, kdy byl ještě v jiné kapele, strávili jsme spoustu času ve zkušebně, objeli stovky koncertů za těch x let... jsme opravdu sehraní jako dvojčata.

Ponorku jste mezi sebou nikdy neměli?

Nikdy vážnou. Hádali jsme se maličko kvůli věcem, které šlo vyřešit v pohodě.

Bude letos deska Květů?

Spíš ne. Písničky by byly, ale necháme je zřejmě uležet. Nechceme zatěžovat uši posluchačů další nahrávkou po tom, co jsme vydali v roce 2017 dvě desky. Postupně budeme nové skladby hrát a ony se budou obrušovat.

Vraťme se k projektu YM. Podle čeho jste si vybírali žánry? Na základě preference, výzvy, nebo systematického rozdělení, abyste pokryli co největší stylový rozsah?

Aleš na elektroniku myslel, měl pocit, že by ho zajímala, a mířil k tomu. Já jsem chtěl úplně něco jiného. Vydal jsem předtím elektronickou desku "Vlakem", kde nebyly žádné kytary a bubny, ale jen staré synťáky a naprogramované smyčky. Teď jsem chtěl úplně něco jiného. Říkal jsem si, že zvuk starých nástrojů kytar, kontrabasu, harmoniky mám strašně rád, ale málokterá trampská či folková hudba mě baví, protože tam postrádám nadhled. A když tam je, je ho příliš. My tedy udělali ty songy bez nějaké laciné parodie, ale humor tam je zcela zjevně.

Často děláš obaly na alba své kapely. Bylo tomu tak i v tomto případě?

Ne, tento přebal dělala Bára Ungrová, která na chatě malovala fixou svůj inventář. Nábytek, vypínače, křesla a podobně. Když jsme tam dávali dohromady tuto desku, řekli jsme si, že na obal nebudeme dávat žádný prérie, kovboje a další nesmysly. Je to český country písničkářství a vzniklo tady, tak ta chata je jeho symbol. A Bářina naivní kresba se k tomu hodila. Grafiku dělal Kuba Horský z Hradce králové. Toho napadlo dát pod to béžový podtón, jako by to byly staré tapety.

Někde jsi uvedl, že to je deska pro dědu, co měl rád Dikobraz, zmrzlinu a country.

Na dědu dost myslím a děda měl tu chatu.

Písničky, které jsi na kolekci "Lorenzovi hoši" zařadil, byly šuplíkovky?

Ne ne, jen jedna byla stará, jen jsem nevěděl, co s ní, tak mě napadlo, že by ji mohla nazpívat Nikola Mucha. Je to příběh staré ženy, která jde na pohřeb svému někdejšímu milenci. Nikola je perfektní zpěvačka, i když ji všichni mají za sprosťačku. Má velmi tvárný dramatický hlas.

Vyjádřili se k výsledku i zarytí kotlíkáři?

Jejich vyjádření jsem neměl a nejspíš mít ani nebudu. Nikdo z nich to neslyšel a ani je to nezajímá. Ale včera po koncertě přišel kluk, že se mu deska hodně líbí a že má radost, že to není tak patetický jako Radůza. Tak to přesně řekl.

Bylo těžké natočit album s jednotnou atmosférou?

Ani ne, ale to nikdy člověk neví, jestli tam ta atmosféra je. Záleží na posluchači. Já měl třeba rád desky od kapely Buty, kde každý song zněl jinak. Naše album "Spí vánoční pták" je taky takový roztříštěný. Alba YM jsou podle mě konzistentnější.

Mluvili jste si vzájemně do jejich příprav?

Hlavní slovo měl autor, ale mluvili jsme si do písniček navzájem s Alešem. Ondřej do toho moc nemluvil a taky nechtěl slyšet nic k těm svým věcem. Ale jeho přínos je obrovský v tom, co tam hraje. Svoje album si napsal a zaranžoval sám.

Kdy vyjde?

Ještě nevíme.

V jakém duchu se ponese?

Zkoušeli jsme jeho pět písniček hrát před rokem, ale Ondřej s tím nebyl spokojen. Natočili jsme je ve studiu a od té doby leží v šuplíku. Já myslím, že jsou úplně perfektní. Ale to, co nakonec půjde ven, bude znít dost jinak. Jemná elektronika a dost kytar.

Třeba na jarní Žižkovské noci jste hráli jako Květy v setlistu "Šípy" od YM. Bude podobné prolínání do budoucna normální?

Máme pár věci vsunutých, jen jsou přearanžované s bubny. Ty elektronické z "Japonce" dělat nebudeme, protože to bez podkladů moc nejde.

Na vás mě baví, že máte na každém vystoupení jiný setlist, na rozdíl třeba od jiných interpretů, kteří mnohdy půl roku jezdí s tím stejným.

Je to tak, mám to rád. Nudil bych se, kdyby to bylo stejný. Jsou kapely, co roky hrají to samé, ale nevadí jim to.

Jak se u tebe projevuje pocit štěstí, který jsi zmiňoval po Žižkovské noci? Skládá se ti lépe, když prožíváš pozitivní období, nebo když je to pravý opak?

Rozhodně se snadněji skládá, když prožíváš depku a potřebuješ ze sebe dostat všechny pocity. Je to urgentní a psaní je kamarád, který ti pomůže. Být vyřízený není dobrý pro vybrušování písniček, ale je to dobrý pro ten zážeh.

Co tvá sólová tvorba? Je odsunuta na vedlejší kolej?

Je. Nemám na to vůbec čas. Ale občas hraju sólo koncerty, to mám rád. Hraju písničky Květů, ale jak je hraju sám, vyznějí jinak.

Jsi členem sdružení Osamělých písničkářů. Koho tam ještě můžeme najít?

Jsem jedním z mnoha. Je tam asi třicet lidí. Vymyslel to Honza Burian a složení je hodně pestrý: Žofka Kabelková, Kittchen, Xindl X, Lenka Dusilová... Hraje se v malém klubu Kaštan, většinou jen jeden nástroj a hlas. Je to komorní a milý.

Co je cílem sdružení? Vzájemná inspirace?

Ta taky. Honza Burian vlastně sepsal manifest, který je k přečtení na internetu. Říká v něm, že v době, kdy se vystavují různé pózy a strategie, se mu líbí, když se lidi zaměří na samotnou písničku. Že v tom je síla. A má pravdu.

Jakého písničkáře máš rád?

Oldřicha Janotu. To je pro mě symbol hledačství a svobody, magie. Za čtyřicet let prošel různými obdobími svojí tvorby a některé věci se dotýkají geniality. Pro mě je nejzajímavějším autorem dvacátého století. Některé texty jsou tak intenzivní, že se můžou jít ostatní básníci zahrabat.

Příští rok s kapelou slavíte dvacet let na scéně. Pamatuješ si na její začátky?

Byli jsme parta neumětelů, která chtěla dělat bordel. Šli jsme na vernisáž, kde jsme nic neřekli, jen mlátili do kýblů. To se pak vyčerpalo a já chtěl jít dál. No, a za rok to bude dvacet let.

Nabízí se otázka, jestli budete výročí nějak slavit.

Sice jsem sentimentální, ale nemám rád, když si kapely zvou staré členy a pak tam jsou dojatí, že vidí někoho, kdo už s nimi nehraje, plácají se po ramenou a tak. Každá skupina má svou dobu, kdy je to opravdu živá energie a síla. Pro tu intenzitu to dělám. Takže se mi do nějakého vzpomínkového večera nechce. Ale třeba změním názor.

Zmínila jsem, že jsi člověk mnoha profesí. Děláš třeba rozhovory na rádiu Proglas s hudebníky. Kterou otázku bys chtěl sám dostat?

Třeba co mám rád za jídlo. Mně by se líbilo, kdyby se někdo ptal hudebníků na otázky, které se netýkají hudby. Ty otázky jsou pro mě daleko zajímavější, než jak natočili desku, to znám tisíckrát.

Co máš rád za jídlo?

Dělám si zeleninové saláty a jsem v tom tedy profík. Pak mám hodně rád sushi. Celá asijská kuchyně je skvělá. A pořád piju kafe, a kdyby v Coca Cole nebylo tolik cukru, tak se prolévám i tou.

A které jídlo naopak nesnášíš?

Už léta nejím jogurty. Nedělalo mi to dobře. A chybí mi na tom to, že jsme si to dávali s mojí kočkou Mikešou, ona miluje mléčné výrobky. Taky jí kupuju aspoň tavený sýry. Přišla letos o zuby a tohle může mlsat i bez nich.

S kým bys rád dělal rozhovor?

S Václavem Havlem, protože jsem se s ním potkal. Jedli jsme spolu v Trutnově. Jak sedíme teď spolu, tak seděl naproti mně, takže jsem seděl s ním. Miloval jsem ho! Nechtěl jsem ho otravovat, protože vypadal unaveně. Přesto přijel do toho Trutnova pozdravit lidi, udělal otevřenou debatu a povídal si s diváky, co tam přišli, na veřejné debatě. Hrozně mu to pálilo, líbilo se mi, jak dokázal zformulovat odpovědi. Dlouho jsem ho citoval. Takže s ním bych si povídal o čemkoliv a strašně rád.