Pamatuju si tě tenkrát ze střední, z jinak příšerných hodin hudební výchovy. Vždycky jsme tě buď ještě před začátkem hodiny, nebo na její závěr strkali k piánu. A bylo to z hudebky to nejlepší. Co se ti tehdy honilo hlavou? Kde ses v té době viděla?

Jo, to si pamatuju... Tenkrát jsem nad hudební kariérou moc neuvažovala. Měla jsem za sebou roky zábavového hraní, a i když to byly jedny z nej zážitků, na který doteď ráda vzpomínám, byla to děsná dřina a byla jsem trochu hudebně utahaná. Ale je pravda, že tyhle momenty, kdy jste mě nutili hrát a zpívat a hlavně poslouchali (a momenty jim podobné), mě nutily se nad tím zamýšlet. Protože to pro mě byly magický chvíle, kdy jsem měla možnost doopravdy ukázat, kdo jsem, otevřít se prostřednictvím muziky lidem a nedostat za to po čuni - naopak. Ale byla jsem v té době trochu víc stýďa (i když se to možná nezdálo), snad i proto jsem si hrála a zpívala spíš sama, doma. Pro sebe a imaginární davy v mojí fantazii.

Dostávala jsi po čuni? Zábavové hraní byla asi velká škola...

To ne. Myslím to tak, že v tomhle věku je někdy těžký se svěřit nebo někomu otevřít - občas to pak člověka zklamalo, když si z něj pak někdo dělal srandu nebo tak. Muzikou je všechno tak nějak líp přijímaný - bez soudu a kritiky. Zábavovka byla velká škola! Pátky, soboty, všechny víkendy, celé večery až do rána - od Tiny Turner až po Helenku Vondráčkovou… Dneska už bych to nedala.

Jak ses vlastně k hudbě dostala?

Na tuhle otázku nikdy neumím přesně odpovědět... Asi se spíš hudba dostala ke mně - už kdesi tam, kde si duše vybírá, kam a jak se narodí. Hudba do mýho života patřila, co si pamatuju. Ještě jsem ani neuměla pořádně mluvit, ale pořad jsem si zpívala. Taťka měl v ložnici takový homemade nahrávací středisko, a když mi bylo tak dvanáct třináct, vždycky jsem mu tam vlezla, když nebyl doma, a nahrávala svoje první autorský výtvory ve stylu Avril Lavigne, což byl samozřejmě idol.

Kdy ses pustila do vlastní tvorby? Byl to nějaký impuls? A co první song? Vzpomínáš si, co to bylo?

Začalo to právě někdy kolem těch dvanácti třinácti let. Impuls byla asi kombinace touhy přiblížit se svým idolům z té doby a nějak ventilovat svoje emoce. Doteď si pamatuju, jak skvělá terapie to pro mě v pubertě byla - když mi bylo ouvej, sedla jsem k pianu a hrála a zpívala, skládala... Najednou jsem byla na chvíli úplně jinde, na všechno zapomněla. Vždycky se mi pak ulevilo a bylo mi líp, když jsem se ze svých trápení vymuzicírovala. No, a první song si pamatuju přesně. Jmenoval se "Decision", text byl v angličtině, tehdy ještě trochu neobratné, a samozřejmě to bylo něco ve stylu "nemáš mě rád, tak si trhni".

Takže piano byl a je hlavní nástroj?

Můj osobně určitě. I když v aktuální tvorbě nástrojově dominuje hlavně kytara, ale na tu hraje David Jakubec. Já se na ni trochu snažím učit, ale hlavně kvůli skládání - někdy mě to trochu omezuje. To, co si složím v hlavě, pak neumím zahrát, jde-li o kytarovku.

Ke konci střední si tě pamatuju v jakémsi tvrdším projektu. Co to bylo a jak na to vzpomínáš?

To asi myslíš Happy Free Friends. To byl takovej punk rock… Krásný klišé - zkoušeli jsme v garáži oblepené platy od vajec. S klukama to byla hlína. Popravdě mě dodnes mrzí, že se to rozpadlo. Občas mám chuť si na stage zase trochu zařádit. Ale nejtvrdší věc to nebyla, ještě jsem pak přičichla k metalu.

Že by? Povídej!

Po vejšce, když jsem bydlela v Praze, mě objevil dnes už bývalý muzikálový herec a zpěvák Alan Bastien (který je dodnes mým kamarádem - báječnej chlap) a přivedl mě do metalovýho projektu Liquid Infinity. Byla to zkušenost a poznala jsem díky ní hromadu báječných lidí. Kluci byli moc fajn, ale přece jen mezi námi byl věkový rozdíl a po čase se naše představy o tom, kam hudebně směřovat dál, v dobrém rozešly. Vlastně to byl ten hlavní impuls, abych začala makat na sobě, svojí muzice a vznikla Paya May.

Ale je to docela posun - od vlivů punku k současné podobě - folk-popu? Pop-folku? Jak tomu sama říkáš?

Já miluju hodně žánrů a nejradši bych si je zkusila všechny. Ale na to bohužel nejsou kapacity ani čas. Přesto si pořád trvám na tom, že aktuálně je to hlavně popík - okořeněný různými dalšími žánry - třeba folkem. Ani my sami moc nevíme, jak tomu přesně říkat. Tohle škatulkování žánrů (hlavně u nás) nemám moc ráda. Jdu tak nějak s proudem inspirace - někdy je to víc takový, někdy zase makový a určitě se nebudeme ani do budoucna omezovat na jeden styl nebo žánr. Já osobně bych chtěla, aby byla každá deska jiná. Jasně, že se v tý muzice vždycky najdou společný prvky, když to skládá stejná osoba/lidi, ale připadá mi přirozené, že muzika je v průběhu života muzikanta, co ji tvoří, proměnlivá - stejně tak jako život sám i člověk, který se, jak čas jde, mění a vyvíjí.

Navíc máme z letošní Porty černý na bílým, že čistý folk to není.Hodně záleží na konkrétních hráčích v bandu... Stejně tak jako já to stylem psaní a interpretací táhnu k popu, David - jakožto i countryový a folkový hráč - do toho taky dává kus sebe. Uvidíme, co do celé věci časem přinesou další skvělí lidičkové...

A s Davidem jste se dali dohromady jak?

Náhodou. Opustila jsem už zmíněnou skupinu, nakonec i Prahu a stála zase na začátku a sama. Ale bylo to skvělý, protože najednou byl prostor dělat cokoli a jakkoli - jen jsem k sobě někoho chtěla, pro začátek alespoň jednoho člověka. Z minulosti jsem byla trochu vyléčená ze stavění kapely, a tak jsem se rozhodla udělat to tentokrát jinak. Připravit si repertoár, co mě bude fakt bavit a co budu schopná interpretovat i sama - já + piano. A pak si k sobě najít parťáka na kytaru a dál zkoušet různé nástroje, objevovat, vidět, co bude bavit a fungovat. Řešila jsem to, tak jako všechno, se svojí úžasnou tetou. Ta mě seznámila s jednou šikovnou holčinou, která hrála na příčnou flétnu a ta mi představila Davida. Hned jsme si sedli - jak hudebně, tak lidsky. Každopádně by k tomu seznámení (jak doufám) stejně jednou nevyhnutelně došlo, jelikož výše zmíněná teta celou tu dobu pracovala s Davidovou maminkou. Kruh se uzavřel.

Deska "Namaluj" je asi určitým završením celého dlouhého snažení, co?

Ano. Nejen hudebně - je to takové shrnutí a uzavření jedné etapy života. Byla to spousta práce, všechno jsme nakonec dělali sami - od skládání repertoáru přes nahrávání ve vlastním studiu až po design obalu a samotné vydání.

Jak moc si necháš do věcí kecat od spoluhráčů?

To by asi objektivněji zodpověděli oni. Vždycky se ve všem ptám na jejich názor - nejen kvůli posílení týmu, ale taky proto, že víc hlav ví víc než jedna, a když už v nějakým nápadu ležím dlouho, může se stát, že se zacyklím a pak je takovej pohled nebo inspirace zvenčí k nezaplacení (především kritika). Na jejich názory a poznámky dám i proto, ze si jich jako muzikantů (i lidí) vážím a jsme v tom spolu. Na druhou stranu si cením toho, že mě respektují jako kapelnici a mám, jak se tak říká, poslední slovo, když jde do tuhýho.

Jaké jsou reakce na desku či písničku v rádiích?

Zatím se ke mně dostaly jen ty pozitivní.

Jaké máte další plány? Je vůbec čas psát třeba do šuplíku?

Zásoby si cíleně nedělám. Pořád mám v šuplíku hromadu věcí - i několik let starých, který ještě neuzrály nebo prostě ještě nepřišel jejich čas... Každopádně i když je třeba kreativní pauza nebo krize, nechám to prostě být a čekám, až zase přirozeně přijde inspirace. Někdy mám pocit, že já ty věci nevymýšlím - už tam někde v éteru jsou a já jsem jen tlumočník.

A další plány? Kdo ví? Příchod mojí milované holčičky mým světem od základu zatřásl a netroufám si na pětiletky. Každopádně chci, aby nás to, co budeme dělat, hlavně bavilo a naplňovalo, ale pár změn nás nemine. Můžu třeba prozradit, že dalším novým nástrojem, kterým chceme tvorbu oživit, bude basa. Chceme do naší muziky přinést víc groovu, rytmiky a celkově to trochu našlápnout a dát do toho tu novou životní energii, kterou nám čerstvé rodičovství vlilo do žil.

Máte pocit, že by se Paya May měla objevit na REC.Stage velkých letních festivalů? Svůj hlas jí až do konce května můžete poslat zde.