Večer zahajoval Pieter De Graaf. Na piano hraje již dlouho, kdysi působil i v jazzovém triu. Podstatnou část jeho zhruba čtyřicetiminutového bloku tvořilo jeho nedávno vydané album "Fermata", na němž své hudební směrování rozvinul do neoklasických rovin. V čistě klavírních melodiích ukázal, že ono jazzové cítění v něm zůstalo zakořeněno - zejména v krátkých předělech mezi jednotlivými skladbami. To si vždy natáčel krátké zvukové smyčky a následně je pouštěl v repetitivním módu coby podklad pro další melodie.

Předtočené ruchy dodával i připojený laptop, Pieter využil i klávesy nebo malý xylofon. Z jeho hudby byly cítit hravost a důkaz, že i z minima prostředků lze rozehrát malý one man orchestr. Poklidné melancholické linie hudebník přetínal hybnými, optimističtěji laděnými kusy, v nichž si i párkrát nahlas zanotoval. Z jeho přednesu bylo patrné, jak moc jej ovlivňuje universum Nilse Frahma, Pieter De Graaf se však obejde bez přemíry elektroniky, čímž se blíží ke stylu třeba Ólafura Arnaldse. Bude stát za to sledovat, kam se jeho tvorba dále posune.

Od posledního pražského vystoupení Hauschky uteklo již více než pět let. Mezitím toho Volker Bertelmann stihl nemálo: raketovým tempem mu narůstá zejména počet vydaných soundtracků (k filmům i seriálům, zde si pozornost zaslouží ten k ceněné minisérii "Patrick Melrose" s Benedictem Cumberbatchem v hlavní roli). Sám Volker hned zkraje svého vystoupení mnohé vyjmenoval, došlo i na upřesnění jeho zastávek ve Stověžaté (tato mu vyšla jako čtvrtá) a krátké přiblížení, jakým směrem se jeho tvorba nyní ubírá. Své místo tedy měl i popis tématu desky "A Different Forest", na které předkládá své vlastní vnímání obrazu přírody a vnitřního rozpoložení. Přiblížil také svůj vztah k otci a chvíle, kdy s ním chodil na pěší výpravy ("Talking To My Father"), a vyprávěl, jak jej kdysi při návštěvě Covent Garden v Londýně překvapilo to, že tam nebyla ani noha a místo běžného ruchu slyšel jen zpěv ptáků ("Daybreak Over Covent Garden").

Po tomto monologu už toho Hauschka příliš neřekl a následovala zhruba hodinová symfonie. V ní jednotlivé fragmenty z "A Different Forest" (včetně úvodní "Hike" a výše zmíněných) byly jen nedílnou součástí Bertelmannova umu, citu pro improvizaci a odkazů na dříve vydané kompozice. Stejně jako Pieter si Volker vypomohl současnou technikou (včetně tabletu položeného na pianu) - pouštěl různé podkresy a terénní ruchy nebo nechal na povrch vyplavat prosté beaty. Dominantou však byla jeho precizní hra na klavír včetně rozervaných disharmonií, které tvořily zlomové body pro oddělení jednotlivých částí této rozsáhlé kompozice. Ta se zjevně pokaždé vydává jiným směrem, pevným bodem je jen samotný začátek a konec.

V tomto lze pak ocenit přístup osobního Hauschkova osvětlovače, který postupně přidával světelné efekty od bodových světel po osvícené proužky zavěšené na prostých konstrukcích. Jak hudební fragmenty nabíraly na intenzitě a energii, tak se přidával i světelný roj. Jednoduchý, ale plně postačující, nepřehlušoval samotnou hudbu, jen ji doplňoval. Náměty a improvizační elementy byly tentokráte v provedení tohoto muzikanta mnohem přímočařejší, jedinou slabinou večera mohla být snad jen jejich repetitivnost, která ne vždy dokázala zajistit pozornost návštěvníků. Mistr sám moc nechyboval, kromě jednoho nečekaného echa, které jej zaskočilo v první čtvrtině.

V přídavcích Hauschka zavzpomínal na pestré "Salon des Amateurs" a využil k tomu rozličné předměty, které poskládal do útrob piana. Rozverná improvizace záhy odkazovala na jeho minulé vystoupení. Následně přešla (po opětovném odendání všech cingrlátek) zpět k "A Different Forest" a jeho závěrečné skladbě "Another Hike" (pokud tedy pisatel reportáže správně odhadl).

Pieter De Graaf i Hauschka jsou kumštýři svého oboru. Jejich hra na klavír často bere dech, oba jsou fascinováni zvukem tohoto nástroje a oba plně využívají veškeré jeho možnosti. Zároveň to byly dva odlišné bloky - každý nabídl jinou paletu nálad. Díky komorním prostorám Divadla Archa to ale byla velmi povedená noční výprava.